2006-1103-mobr-13.gif
2006–1103-mobr-13.gif • Autor: Respekt

2006-1103-vobr-13.jpg
Fotografie: Kdyby zdi měly ústa! (Zámek v Javorné, léto 2006) • Autor: Respekt

V Čechách je terra inkognita, donedávna zapovězená zem. Drsná příroda a divoká historie proměnily odlehlý kraj v území, které bere dech. V pustinách, kam půl století nikdo nevkročil, zarůstají pralesem ruiny chrámů i vojenské základny. Jsou tu středověká městečka, stopy betonové socialistické utopie a malé vesničky, bojující o přežití. Zemí pohádek je Slavkovský les a je na západě Čech.

Ze silnice Praha–Karlovy Vary stačí po hodince cesty z metropole uhnout vlevo a přes Bochov, vstupní bránu do Slavkovského lesa, se vnořit do kraje, kde jsou silnice o něco méně udržované a cesty trochu rozbitější než jinde v Čechách. Hned po pár kilometrech zarazí ticho. Tady není žádný průmysl. A auto projede jen občas. Nikde žádné billboardy. A u krajnice nikdo nenabízí třešně nebo třeba meruňky. Všude jsou pastviny, ohrazené dřevěnými ploty a dráty, nebo zatravněná pole. Hustý les kryje až vzdálené kopce. Ctiteli venkovských tradic by ale uchvácení vydrželo jen krátce.

Do Bochova vede silnice dlouhou kaštanovou alejí. Na první pohled běžná česká ves. Náměstíčko, úřad, hospoda. Dost nápadné jsou ale paneláky postavené ve středu vsi a často projíždějící vojenská auta. Místním ovšem nestojí ani za pohled, jsou na armádu zvyklí, vždyť Bochov leží na hranicích doupovského vojenského prostoru. A paneláky byly postaveny pro vojsko místo demolovaných domů po domorodcích. Před válkou byl Bochov, stejně jako většina sídel v tomhle kraji, čistě německý. Po vyhnání tu chátralo spousta prázdných domů. „Bývaly to slavnosti. Kapela vyhrávala, opékaly se buřty a armáda vyhazovala baráky do vzduchu,“ vzpomíná bochovský učitel a kronikář Václav Svoboda. Na místě zmizelých domů leckde dodnes zejí díry. Jinde jsou tyto jizvy všelijak zastavěny. Proto je architektonický neklid příznačný i pro další obce v kraji: vedle ohyzdných paneláků stojí zachované mohutné německé hrázděné domy. A hned vedle je spleť dřevěných kolen a dvorků se štěkajícími psy a mečícími kozami. Různorodí jsou i místní obyvatelé. „Samá náplava,“ říká učitel. Až na pár Němců, kteří tu směli zůstat, jsou místní nejčastěji pováleční přistěhovalci nebo jejich potomci. „Nejvíc lidí přišlo z jižních Čech. Přišli také krajané z Rumunska, Maďarska, slovenští Romové a Češi z Volyně,“ říká pan Svoboda. „A já dorazil ze Šumavy.“ Učitel patřil k poslední vlně „dosídlovatelů“. Co ho tehdy zlákalo? „Před pětadvaceti lety mi tu nabídli byt. Ale ještě jsem si tu nezvykl.“ A proč? Učitel máchne rukou proti obzoru. „Tady se jdete projít za chalupu a najednou zabloudíte v lese. Můžete jet krajem hodinu a projedete jednu, dvě vsi! Tohle je prázdný kraj.“

Cesta z lesa

A tahle prázdnota se dál vylidňuje. Příčinou je rostoucí nezaměstnanost. Za poslední dekády definitivně padly státní podniky a jejich nejrůznější mutace, které tu místním obstarávaly živobytí. Dnes je zdaleka největším zaměstnavatelem ve vsi bochovská škola – dává práci čtrnácti lidem. V okolí je víc než dvacetiprocentní nezaměstnanost. Přežívá jen pár soukromníků. Místní shánějí špatně placené brigády v lese. Dojíždět do Sokolova, Karlových Varů či Plzně je náročné na čas a drahé. „Já sám se raduju, když s žáky couráme po krásném lese. Vím, že tu žádná fabrika nevyroste,“ naráží učitel na fakt, že všech těch 610 km2 Slavkovského lesa leží v chráněné krajinné oblasti. „Náš jediný kapitál je příroda,“ říká o příslibu do budoucna učitel. „Dost možná, že jednou tu budeme báječně žít z turistů. A z mých žáků nebudou dělníci, ale třeba kovbojové na rančích. Zatím ale platí, že kdo může, stěhuje se do města.“

Chrám a zámek u silnice

Z Bochova je to do Javorné kousek. Ves tvoří asi třicet domů, rozházených ve stráni, u silnice je hřbitov s rozvalenou zdí. A pak pohled nepřipraveného návštěvníka doslova omráčí – za posledním, docela obyčejným domkem vsi se v křoví a mezi stromy skrývá nadzemsky krásná stavba. Barokní ruinu zámku, téměř úplně pohlcenou vegetací, tvoří dvě křídla, dva podlouhlé domy spojené věží. Ze silnice je ale pořádně vidět jen kaple s dřevěnými vraty a průčelím, ve kterém jsou sochy světců s udrolenými nosy. Až po pár krocích mezi stromy a houštiny lze ve stínu vytušit celou tu masu oprýskaného zdiva skrytou pod listím, šlahouny a trním. Tenhle rozbitý zámek s kostelem v zapomenutém koutě Čech má v sobě pochmurnou výmluvnost. Stavba by klidně mohla být symbolem kraje – pouze v Sudetech si jen tak jdete lesem nebo svištíte po silnici a najednou se v úžasu octnete před troskami džunglí zarostlého chrámu. A jak se to mohlo stát? Komu ta stavba patřila? Jak to že jsou z ní dnes ruiny? A patří někomu teď? Všude se tu válí kusy cihel, stará omítka. Prodrat se blíž lesem kopřiv a bodláků, proplést se houštím a mezi stromy, vyrostlými tam, kde bylo kdysi nádvoří zámku, chvíli trvá. Až zblízka je vidět, že dveře a také vikýře ve střeše jsou osázeny masivními kovovými deskami. Je to docela úleva. Někdo se tu stará.

Lidé u zámku

Divoká džungle obklopující stavbu má svoje hranice. Pečlivě vystříhaná tráva patří k domu u ruiny. Bydlí tu Marie a Josef Šebestovi. Marie se v Javorné narodila, kolem zámku chodila do školy, a pokud jde o moderní historii, Šebestovi žádné kroniky nepotřebují. Maminka paní Marie, Anna Brázdová, za svobodna Haubl, totiž patří k těm několika málo slavkovským Němcům, kteří mohli po válce zůstat. Svědčí o tom, že v dnešní skoro vylidněné vsi žilo před válkou sedmdesát německých rodin. Shrbená paní, která se z domu dostane jen za pomoci chodítka, pamatuje v plném lesku i předválečný zámek. Tehdy patřil staroboleslavské kapitule a církev ho používala jako letní sídlo. A jak z pohádky dnes zní, že u blízkého rybníka, který je teď obklopen lesem, byla pláž, kde kotvila jachta. Ale pak začala válka a zámeček začal plnit jiný účel. „Byli hubení a museli pořád pracovat,“ vybavuje si paní Anna vzpomínku z konce války, kdy se zámeček stal vězením pro pár desítek francouzských zajatců. A pak se tu shromažďovali Němci z okolí, čekající na odsun. „S posledním transportem odešel i náš farář, otec Lang, a pak byl kostel uzavřen,“ říká paní Anna. A její dcera Marie přináší klíče.

V kapli zničeného zámku byla paní Anna pokřtěná a měla tu svatbu. Ale teď dovnitř nechce. Mohutné dveře odemyká její dcera. V lavicích se válí potrhané modlitební knížky. Všude je prach. Převržené židle, na podlaze střepy. Sloužit mše se tu směly až od šedesátých let. A za Husáka se v místní kapli každou neděli scházel hlouček lidí. Cestu si našlo i mnoho chalupářů. „Kolem kaple se stmelilo společenství. Chodili sem rádi i nevěřící,“ říká Marie Šebestová. Lidé si půjčovali knížky, vyměňovali novinky. Tohle všechno ale skončilo v devadesátých letech, kdy zemřel bochovský farář. Paradoxně v prvních letech svobody, které Slavkovský les, jeho pohraniční oblasti i vojenské prostory zbavily prokletí, došlo v Javorné stejně jako ve vesničkách okolo k rozvratu posledních zbytků obecního života. „Místní se stěhovali za prací a taky stárli,“ líčí tuhle změnu paní Šebestová. „Domy si tu koupilo dost lidí, ale nebydlí tu nastálo,“ říká o novém typu osídlení. „Co by tu taky dělali? Není tu práce ani krámy ani hospody.“ Novodobí obyvatelé Javorné pracují ve Varech či jiných městech a do obce jezdí přespat a na víkendy. „Před den je tu jen pár stařenek a malých dětí. Nějaký pospolitý život nikoho nezajímá,“ říká Marie Šebestová. Sedíme teď v domě u silnice, popíjíme bezinkovou limonádu a z okna máme neuvěřitelný výhled na zarostlý hroutící se zámek. Tenhle pohled celé roky pálil Josefa Šebestu, bývalého starostu blízké Toužimi. Podle něj by ke zkáze zdaleka nemuselo dojít v takovém rozsahu. Statný šedesátník se o bezplatnou dřinu na ruině uchází už roky. Ukazuje na střechu, kde jsou přes okna také kovové desky. Hned vedle nich je ale díra. Tou dovnitř prší a kdo chce, stejně vleze dovnitř. „Chtěl jsem díry zabednit, ale nedovolili mi to,“ říká Josef Šebesta o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Karlových Varech. Ten má totiž zámek na starost.

Happy end v houštinách?

Ředitel úřadu Vladimír Herejk kvůli poničenému zámku ochotně dělá místo na svém pracovním stole. Pokládá na jeho desku spisy, dokumenty, smlouvy, těch papírů je spousta. Houština právních předpisů a peripetie kolem stavby připomínají spletitou džungli, která hrozí zámeček pohltit. A z té historie, která tu ze spisů mašíruje skrz popukané zdi a dávno vytřískaná okna barokní stavby, je při troše fantazie možné si udělat obrázek o české skutečnosti posledních desetiletí. „Nejspíš šlo o to církvi uškodit, než ten prostor nějak pořádně využívat,“ komentuje ředitel zábor církevního majetku z roku 1948. Světská část stavby patřila šlechticům Kounicům a Beaufortům, jejichž vlastnické právo rokem 1948 násilně zaniklo. Pak v zámečku byla vojenská ubytovna, kanceláře a sklady karlovarského Divadla Vítězslava Nezvala. A právě někdy v době, kdy umělci střídali vojáky, se datuje to největší chátrání. Divadelní sklad, nesmyslně umístěný daleko od města, podle vzpomínek pamětníků sloužil pouze k občasným výletům a pitkám. Samo divadlo v 90. letech zemřelo na úbytě a jeho nástupci v dnešním Divadle Bez zábradlí neměli o existenci chátrajícího zámečku v lesích ani potuchy. Vedoucí kulturního odboru města Jiří Jeřábek pamatuje, že zámeček si město a divadlo přehazovaly jako „nepotřebnou věc“. A o údržbu se nestaral vůbec nikdo. Až teprve v roce 2003, po dohodě s městem, tenhle horký brambor přistál ve spisech úřadu. Takže do té doby stavba jen a jen chátrala? A proč i pak úřad odmítal péči rodiny Šebestů? A pan ředitel udělá bezmocné gesto. „Co kdyby tam na pana Šebestu spadla zeď? Zodpovědnost jsme měli my. A přitom jsme tehdy stavbu nemohli ani pronajmout. Nebylo ještě jasné, která část patří státu a která církvi. Bádání odborníků v archivech a pozemkových knihách přineslo výsledek teprve letos. Teď připravujeme prodej státní části. Může k němu dojít během tří měsíců.“ A ředitel ještě dodá, že zájemců se už našlo víc. Prozradit je ovšem nemůže. A co bude s církevní částí? K tomu vikář Karlovarského kraje Jan Hladík podotýká, že církev kostel, chodbu a tři další místnosti prodat nehodlá. „Stavba je ve strašném stavu, takže sháníme investora. A časem bude rozhodnuto, zda kostel bude sloužit,“ říká vikář. Příběh stavby odsouzené k zániku může mít tedy dobrý konec. Pokud se najde kupec, může být ze zříceniny zase honosné sídlo. A vrabci na střechách všude v Javorné cvrlikají, že to bude nejspíš luxusní penzion. A ten by měl přilákat turisty. Tohle opuštěné, zničené místo má šanci být za pár let k nepoznání.

Na Rovnou!

Svištíme po asfaltce pořád vzhůru. Cesta vede lesem, pak dlouho jedeme mezi pastvinami, nikde tu ale nejsou stáda, jen sem tam povalené ploty. Nejsou tu ani autobusové zastávky, ani ukazatele. Z asfaltky místo cesty odbočují jen tu a tam neudržované pěšiny. I tady byly všude v okolních lesích vesnice. Tady někde stály Čistá, Vranov, Krásná Lípa, Stará Rovná, Milíře… Zbyly z nich jen názvy. V dubnu tu v lesích ještě občas bývá špinavý sníh. Teď na pláň praží slunce. Díky bažinám jsou tu ale stejně všude kaluže, v lese jsou mokřiny, všude se tu splétá síť potůčků. Všechna ta černá, podzemní voda, která obrušuje pískem kořeny stromů, stéká do Velkého močálu. Řítíme se Slavkovským lesem pořád vzhůru. V městečku Krásno mineme odbočku na Horní Slavkov a dál na středověké městečko Loket. Tady se podél silnice tyčí haldy hlušiny, zarostlé břízami a travou, pozůstatky po těžbě uranu a wolframu. Právě na šachtách v okolí Krásné kdysi pracovali vězni z lágrů v Horním Slavkově a Jáchymově (viz box Hvozd a močál a trosky). Jedeme pořád vzhůru. Chceme najít kdysi proslulou vzorovou obec socialismu – Rovnou.

Siesta

V Bochově jsme byli ráno, teď je pár hodin po poledni. Jsme v pohraničí. Pár kroků od asfaltky se tu v řídkém lese tyčí kámen na paměť zmizelého městečka Literbach. Vesnice Rovná je někde pod námi. Tam by žádné dojemné či strašidelné ruiny být neměly. Rovná vznikla na rýsovacích prknech a byla postavená v šedesátých letech na zelené louce. Vzorová socialistická obec měla sloužit jako památník vítězného znovuosídlení Sudet. Měla to být oživlá utopie s elitním obyvatelstvem a nadprůměrnou vybaveností. Mapa se všude kolem Rovné zelená lesy a pastvinami. Jiná lidská sídla na ní nejsou. Vesnice, které v okolí žily stovky let, byly z map vymazány a měly vymizet i z paměti.

Cesta na Rovnou vede vsí Podstrání, kterou tvoří jen pár domků podél silnice. Všechna volná místa mezi domy vedle kopřiv pohltil obří plevel bolševník. Přejedeme mostek nad bažinou, míjíme obrovský statek plný rezavých strojů – a jsme v Rovné. Z hlubokého lesa vjedeme rovnou doprostřed rozpadajícího se sídliště ze sedmdesátých let.

Podkova rodinných domků obklopuje sedm či osm oprýskaných osmipatrových paneláků. Mezi paneláky je betonový a skleněný obdélník a v něm omšelá hospoda, obecní úřad, krám a dlouhá prosklená chodba, která jako tunel prochází celým areálem. V chodbě je místy šero, tu a tam bliká žárovka, velikými špinavými okny dopadá slunce. Sídlištní pasáž vytváří jakousi fantasmagorickou železobetonovou náves. Nikde jinde v Čechách nic podobného není. Podle původních plánů tu mělo být kino, kadeřnictví, úpravna zvěřiny… Dnes je to prostě nevlídný a špinavý tunel. Ve velkém městě by to bylo místo úzkosti. Tady ho plní dětský křik. Setmělým tunelem lítá parta malých kluků za tenisákem. Jedny dveře ústí před základní školou. A když návštěvník z tunelu vystrčí hlavu, zjistí, že ještě něco je tu jinak než na běžných sídlištích. Odpoledne v Rovné je plné smíchu, křiku, útržků hovorů. Vyhrávají tu rádia, lidé se vyklánějí z oken, procházejí, před kioskem ve středu vsi je hlouček. Na lavičkách v trávě posedávají muži a ženy ve vytahaných tričkách ze sekáčů a teplákách. Ve stínu stromů se chrání před vedrem, podávají si lahváče, pokuřují. Tady to vypadá, že klimatické změny mění Čechy v jakousi latinskoamerickou republiku vyznavačů siesty. Ten místní ruch a halas je ale příznačný pro místa, kde je hodně nezaměstnaných.

První osadníci

Kiosek před proskleným betonovým labyrintem se jmenuje Zapomněnka. V hloučku místních pátráme po prvních obyvatelích Rovné, dávných průkopnících, zakladatelích utopie. Hned po prvním dotazu muž v teplákách plácne po rameni drobného starého pána s lahvovým pivem v ruce. „Náš Matucha!“ rozhlaholí se hned hlouček kolem kiosku. Drobný pán, nejstarší obyvatel sídliště, nás zve k sobě domů. František Matucha bydlí s manželkou Amálií ve třetím patře toho nejbližšího paneláku. Dveře a chodby domu jsou plné jizev a čáranic. U Matuchů je ale všechno hezké a vlídné, stěny zdobí obrázky, fotky a koberečky. Dnešní osmdesátníci společně přišli z Prievidze v první vlně osídlenců v roce 1966. O nabídce začít nový život se dozvěděli z inzerátů v novinách. „Slíbili nám byt, teplou vodu, velký plat, odměny…“ pan Matucha nestačí ani počítat na prstech. „Měli jsme pět dětí. Prodali jsme byt a jeli. A tady nic nebylo! Les a staveniště!“ Pan Matucha o tehdejším šoku hovoří s úsměvem, jeho paní je ale naštvaná dodnes. „Nemohli jsme se vrátit, neměli jsme peníze ani na jízdenky! Byli jsme tu v pasti!“ Matuchovi vzpomínají, že tehdy lákali do Rovné hlavně rodiny s dětmi. „Báli se dobrodruhů, kteří vezmou náborový příspěvek a zdrhnou,“ říká pan Matucha. „Museli jsme mít čistý trestní rejstřík a dobré posudky z domova i zaměstnání. Obyčejní pracanti ani nemuseli být ve straně, to platilo jen pro kádry,“ vzpomíná pan Matucha na výběr obyvatel utopie. „To, že tu nestály hotové domy, nás naštvalo. V plánování tu vládl dost zmatek. Ale to tehdy přece všude.“ V červenci 1966 zase lidi při kopání základů domu vyděsil nález letecké miny z války. Válečné střelivo občas vybuchovalo i v lesích. „Děti ale pobíhaly všude. To byl děs. Opravdu jsme chtěli zpátky na Slovensko,“ říká paní Amálie. „Ale už to nešlo.“ Kdy se nastěhovali do prvního domu, si pamatuje paní Amálie přesně. „Za strašné zimy v únoru 1967.“ Ústřední topení a teplá voda byly přepychem. A za byt platili polovičku toho co jinde. Brzy začala fungovat škola i jesle. Všichni v Rovné měli nadprůměrné platy. Stát se novou vsí pyšnil a dbal, aby tu byly dobře zásobené krámy. „Ani jsme neměli jíst doma,“ vzpomíná na počátek utopie paní Amálie. „Byla tu společná vývařovna. Ale ženské si brzo vjely do vlasů.“

Matuchovi pracovali na stavbách i v zemědělství. Zvykli si. Děti se rozprchly po republice, jedna dcera prodává ve zdejším krámě v koridoru. Paní Amálie třináct let v panelácích uklízela. A pan František v nich topil. Zasloužilí pracovníci také dostali pár čestných diplomů. „To, víte, starali jsem se o čistotu a teplo,“ usmívá se sídlištní patriarcha a sahá do ledničky pro dalšího lahváče. Jako budovatel socialismu si ale nikdy nepřipadal. Ideologie šla mimo něj i jeho paní. Rád ale vzpomíná, jak tu po sousedsku všechno slavili. Mezinárodní den žen, to se drželo! A pan Matucha spokojeně pokyvuje hlavou a trošku zasněně na tu slavnou, dávnou dobu vzpomíná. Když ale dojde na přítomnost, oba manželé se usmívat přestanou. A paní Amálie svoje zklamání nezastírá. „Tak strašné to tu nikdy nebylo,“ říká o dnešní Rovné, „všechno je tu rozbitý. A krade se tu, jak nikdy! Ale my teď už pryč nemůžeme. Už jsme staří.“

Naděje pro Rovnou

Na první roky v Rovné vzpomíná i ředitel místní školy Jaroslav Valenta. Přišel, když už paneláky stály. „Byli jsme tu samí silní a zdraví třicátníci s dětmi,“ vzpomíná pan ředitel s radostí na grunderské časy. „Vypadalo to tu opravdu moderně. Jezdily nás zkoumat delegace ze zahraničí.“ Jako vychovatel mládeže musel být tehdejší rovenský pedagog zřejmě zvlášť kovaný. Ředitel se ale socialistické utopii směje. „Už dávno nešlo o nadšený budovatelský duch padesátých let. Na socialistického člověka tu nikdo nevěřil. Byl to prostě jeden z pokusů, jak osídlit pohraničí.“ Pokus ale nevyšel. Zápisy z kronik ze 70. a 80. let mluví o stagnaci, vandalismu, opilcích, kriminalitě… Z vysněné vesnice bylo už tehdy prostě jedno z těch mizernějších sídlišť.

„Přišli sem lidé z celé republiky. Neměli nic společného. A měli založit moderní vesnici. Vesnice bez tradice je ale nesmysl,“ říká ředitel Valenta. „Snad jsme měli navázat na staré osídlení. Ale jak? Nic jsme o něm nevěděli. O zničených vesnicích v lesích se nemluvilo.“ Zato teď je po nich v Rovné sháňka. Starosta Jaroslav Parůžek, který v prvních letech Rovné přišel ze Slovenska, už v archivech o zničených obcích bádá roky. Podle zakladatelských dokumentů je sídliště v lese totiž nástupnickou obcí vesnic, které byly v okolních lesích srovnány se zemí. A spor o nástupnictví se státními lesy je nyní u Nejvyššího soudu. Jde o velký majetek v pozemcích a lesích. Starosta Parůžek věří, že Rovná vyhraje. Pro rozpadající se sídliště by tohle vítězství znamenalo další život.

I Rovná se totiž vylidňuje. V počátcích byla ves plánovaná pro tři tisíce pracujících s rodinami. Dnes je tu sotva šest stovek lidí. Kdysi přepychové apartmá 4 plus 1 tu můžete dostat za neuvěřitelných 50 000. Pár bývalých lesáků a dělníků, kteří tu zbyli z grunderských vln osídlování, má sice vysoké důchody, spousta obyvatel však sotva vyžije. A navíc je obec zadlužená. Jen za plynové vytápění dluží astronomických osm milionů. Vyhraný soud by znamenal změnu.

Starosta teď zavře kroniku a shrne mapy ke kraji stolu. Uvolněně se opírá o židli a s přimhouřenýma očima vypočítává, co za dědictví po německých obcích ze středověku pořídit nejdříve – nejprve oddlužit! A pak vyspravit paneláky, aby nepopadaly. Pak se uvidí.

Budoucnost!

Z Rovné do Lokte to netrvá ani hodinu, ale je to jako octnout se v jiné zemi. Z chátrajícího sídliště jsme najednou ve středověkém městečku s gotickým hradem a bloumajícími davy německých turistů. Maskotem Lokte je zřejmě J. W. Goethe, který Loket několikrát navštívil. Má tu hospodu, hotel, vyhlídku a turistům, možná trochu zmateným pobytem v neznámé zemi na východě, slouží jako záchytný bod. Zdejší křivolaké, jen trochu oprýskané uličky připomínají Krumlov nebo Telč. Oblíbené místo bývalého starosty Lokte senátora Jan Hadravy je ale kus za městem, na silnici číslo 6. Farma Hory stojí na místě muničního skladu. Farma s restaurací a stádem jezdeckých koní láká turisty. Hned vedle je daňčí obora. „Pamatuju tu baráky obtočené ostnatým drátem a hlídané vojáky.“ K výstavbě farmy pomohl grant od ministerstva pro místní rozvoj. Jako další úspěch grantové politiky připomíná senátor zbudování cyklostezek na území kraje a zpřístupnění řeky Ohře vodákům. „Pro nás je důležité, aby Slavkovským lesem procházelo co nejvíce lidí, ale pokud možno beze stop. Žádné obří hotely tu stavět nebudeme. Ideálem je regulovaný turismus, který krajinu nepoznamenává.“ A vousatý pětačtyřicátník se vůbec nestydí za svůj romantismus. „Rozpadlé kláštery, tajné vojenské objekty, ruiny vesnic, bývalé zakázané prostory, kde je ale úžasná vegetace… Takovéto území nikde v Evropě není. Chceme ho zachovat i do budoucna.“ A na to se počítá s granty. Dosud šly peníze například na údržbu cest v kraji z fondů ministerstva pro místní rozvoj. Až tento rok se očekává velká změna – peníze z fondů EU. A senátor připomíná, že v letech 2007–2013 půjde do České republiky obrovská částka, totiž 90 miliard. A senátor si pochvaluje, že starostové obcí ve Slavkovském lese nečekají na peníze z Unie jako šamani vyhlížející zlatý déšť, ale možnost získání peněz je nutí k činorodosti. Jak? „Hlas starosty ze zapadlé vesnice nikam nedolehne. Možnost získat peníze ale obce spojuje. Myslím, že starostové a ostatní činovníci se radí a pomáhají si jako nikdy předtím,“ říká Jan Hadrava. Sám senátor je místní domorodec. A jeho generace má ke svému kraji asi jiný vztah, než měli jejich „přivandrovalí“ rodiče. „Jsme tu prostě doma,“ říká Jan Hadrava. „Lidé jsou ale doopravdy doma tam, kde je živo na hřbitově,“ říká senátor s vážnou tváří. Ale je to černý humor jen zdánlivě. „Mezi hřbitovy třeba na Moravě nebo v Praze a u nás je velký rozdíl. Na hřbitov v Lokti za mrtvými nikdo nechodí. Nikdo tu nepleje, ani nezalévá. Lidé, kteří se sem přistěhovali, tu nemají hroby svých předků.“

Sny a plány

Krsy leží na samé hranici slavkovského kraje, výpadovka na Plzeň, kudy sviští auta nepřetržitě, je odtud pár kilometrů. Vesnice má dvě stovky obyvatel, před válkou byla celá německá a v domech po Němcích tu také všichni žijí. Je tu klid. Po návsi se kolem poledne za celou hodinu přeloudá jeden pes. Všude kolem kostela stojí bytelné německé domy s hrázděním. Mladý starosta Jan Orosz, původně tesař, je ve funkci už druhé volební období. Zatím těžil z dotací od kraje a z ministerstva pro místní rozvoj. „Za posledních pár let jsme za dotace opravili kanalizaci a cesty.“ Do Účelového sdružení obcí Slavkovský les přivedl Krsy nedávno a hodně si od toho slibuje. „Když jsme spojení, tak úspěch jedné vsi znamená přínos pro všechny. Přes internet si můžeme okamžitě poradit. Pokud tu člověk seděl nad haldou papírů celé dny sám,“ kroutí starosta hlavou, „moc naděje pro svou ves do budoucna neviděl.“ Tenhle starosta se jen s opravou místních cest spokojit nehodlá. Má ještě jeden sen, jak svou obec na mapě zvýraznit. Jako jiní ve Slavkovském lese i on stojí o návštěvníky.

Teď jdeme na náves. Hrázděné statky se kolem barokního kostela vypínají jako pevnost. A právě tady, na návsi, by starosta rád prosadil památkovou zónu. Při pohledu na nevídané stavby, projektované pro mnohonásobně větší, předválečnou osadu, zní starostův plán docela reálně. „A možná by tu časem šel zbudovat celý skanzen. To by přitáhlo turisty. Upravili bychom cesty. A pak postavili penzion…“ sní starosta o zvelebení obce.

Skanzen pro něj znamená výzvu a naději do budoucna. Jinak má tahle malá obec problémy typické pro všechny vesnice v kraji. Především starosti se zaměstnaností. „Kdysi se na pastvinách v okolí pásly dva tisíce krav,“ říká starosta. „Teď je tu jen pár malých stád. Prostě se to nevyplatí,“ objasňuje záhadu povalených plotů, uschlého trusu a stop zatvrdlých v bahně všude na pastvinách Slavkovského lesa. Soukromí zemědělci se v Krsech uživí dva či tři. Pár lidí dojíždí do továrny Siemens do vzdáleného Stříbra. A velké město, Plzeň, je odsud třicet kilometrů, což je pro nový typ usídlení, čili dojížděče a přespávače, kteří se zabydleli například v Javorné, už moc daleko.

Kluci, spojte se

Duchovním otcem Účelového sdružení obcí Slavkovský les je bývalý starosta dvoutisícového města Teplá pan Ladislav Hlava. Teď na nás čeká v hospodě U Kuželky. Cestou z Krs do Teplé projíždíme několika vesnicemi a ani tady nejsou nikde billboardy, benzinky, supermarkety. „A vy si myslíte, že tohle je ten nezkažený venkov, jo?“ ptá se nás za chvíli ve výčepu docela ironicky pan Hlava. „Je to začarovaný kruh. Když lidi nemají práci, tak nemají ani peníze. Nikdo jim nic nenabízí, nedere se sem žádný kapitál. A když tu není kapitál, tak lidi nevydělávají. A tak je tu klid.“ Pětašedesátník v modrém sáčku pije turka a kouří jednu spartu za druhou. A přitom vzpomíná, jak vlastně sdružení obcí vzniklo. Seděl tehdy s kolegy na jednom z mnoha úmorných jednání. O co šlo, už neví, ale na stole se válely stohy formulářů s žádostmi o dotace, které jim tehdy nějaké ministerstvo vracelo jeden po druhém. Klíčové věty vyslovila starostka bavorské vsi Markrewitz, která tu byla na návštěvě. „Kluci, vy to děláte úplně špatně! Musíte se spojit,“ řekla. A poradila jak. „Je to trochu komedie,“ vzpomíná starosta. „Němce jsme odsud vyhnali a oni nám teď radí, jak to tu vylepšit.“ Před deseti lety se spojilo prvních pět obcí. Když ostatní viděli, že se jim tak lépe daří shánět peníze, přistoupili také. Dnes je obcí a městeček ve spolku šestnáct. A příští rok by mohl být pro sdružení stejně důležitý jako rok vzniku. V roce 2007 totiž půjde o velevýznamné dotační programy z EU. A to by pro obce ve Slavkovském lese mohl být přelom.


Hvozd a močál a trosky

Kaiserwald, jak se říkalo Slavkovskému lesu před druhou světovou válkou, byl vždy drsné místo. „V sedmi stech metrech nad mořem je málo úrodná půda a chladné podnebí,“ stojí v bochovské kronice. Většinu hornaté země dodnes pokrývá pozůstatek hvozdu. Lesy a také rašeliniště a bažinaté louky. A právě obrovská rašeliniště jsou největším bohatstvím kraje. Sytí minerální prameny lázeňských měst Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně. Málokterý elegán, který teď srká ze zřídla kdesi na kolonádě, tuší, že léčivé prameny berou sílu z temných močálů, obklopených hvozdem. Je to vlastně zvláštní – světově proslavená lázeňská centra jsou kousek od téměř neobydlených končin. Na tom se po staletích nic nezměnilo. V drsném horském terénu Slavkovského lesa nikdy mnoho lidí nežilo. Ale tu opravdovou divočinu z kraje udělal odsun Němců, který vylidnil desítky městeček i vsí. A další odsun se týkal českých obyvatel, kteří museli odejít z vesnic, které se staly terči při vojenských cvičeních. Od minulosti se ve zdejším kraji jen tak odpoutat nelze. Trosky vesnic jsou porůznu v lesích, zarostlých roklinách i na pastvinách. Vegetace už dávno pokryla zbytky zdí i zpuchřelé trámy, v kamenech se tu a tam bělají rýhy po kulkách. Cvičiště pro studenou válku tu ale nebylo dlouho. A tohle zní až ďábelsky – vojenské základny brzy vystřídaly pracovní tábory. Na Slavkovsku se totiž začal těžit uran. A tvrdou prací v dolech až do šedesátých let prošly desítky tisíc politických vězňů. Tohle všechno, hrůza pro pamětníka, požitek pro turistu, skvělé vyhlídky do budoucna i obavy místních, je dnešní Slavkovský les.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte