2006-967-mobr-04AA.gif
2006–967-mobr-04AA.gif • Autor: Respekt

2006-967-vobr-04AA.jpg
Fotografie: Absolutní spravedlnost sice neexistuje, ale co je moc, to je moc. (Kandidáti zelených Petr Uhl a Kateřina Jacques na mítinku před volbami) – Autor: Tomki Němec • Autor: Respekt

Proč k patu došlo, už Respekt vysvětlil a dosyta se to promlelo i na stránkách novin. Další otázky směřují do budoucnosti – jak takovým remízám nebo velmi těsným výsledkům napříště zabránit? A co by nám přinesly předčasné volby? Receptů na první problém je několik. Druhá otázka je zapeklitější.

Křivá spravedlnost

„Návrhy na změnu volebního systému již neodmyslitelně patří k povolební kocovině,“ píše v Lidových novinách právník Jiří Přibáň. Jestli je to kocovina, o tom se můžeme přít, ale o způsobu, jak volit svoje zástupce, se čile debatovalo už za první republiky (viz box). Politologové specializující se na volební systémy, které Respekt oslovil, říkají, že teď není třeba radikálně měnit ústavu, protože existují způsoby, jak remízám podobným té současné „sto ku stu“ zabránit. První nástroj je prostý a nevadí snad nikomu – přidat nebo ubrat jednoho poslance. V českém Senátu už sedí jedenaosmdesát senátorů a liché pravidlo ctí většina evropských parlamentů. Jak připomínají politologové Tomáš Lebeda ze Sociologického ústavu Akademie věd i Jakub Šedo z Masarykovy univerzity, Švédsko bylo po volbách v roce 1973 v téměř totožné situaci: blok tří pravicových stran získal stejný počet mandátů jako dvě levicové. Švédové snížili počet poslanců o jednoho, z 350 na 349 a podobná situace už se nikdy neopakovala.

Druhý nástroj se jmenuje většinová prémie – vítěz voleb dostane jako bonus většinu v parlamentu, je tedy jistota, že sestaví vládu s převahou. Patům tak brání latinskoamerické státy, v Evropě pravidlo prosadil před letošními volbami Silvio Berlusconi, byť to byl nakonec blok jeho protivníka Romana Prodiho, kde z novinky těžil.

A konečně třetí řešení se vrací ke kořenům celého současného problému – k velikosti obvodů. Buď vyrovnat velikosti obvodů, nebo je sjednotit v jeden. Celou zemi jako jeden volební obvod zavedlo Slovensko, Nizozemsko nebo Izrael, my jsme takto volili do Evropského parlamentu: je to téměř absolutní naplnění principu poměrnosti. Takové řešení vidí v Britských listech jako ideální Josef Baxa z Českého statistického úřadu, který také vypočítal, že pak by měla ODS, lidovci a zelení 104 hlasy, a zmiňují ho také politologové. Po větší poměrnosti systému volají zelení, komunisté a někteří sociální demokraté. Hlavním argumentem proti současnému rozdělení volebních obvodů je námitka, že hlasy voličů mají rozdílnou váhu. „Hlavní pokřiveností našeho volebního systému je to, že různí voliči volí různý počet poslanců podle toho, v jak lidnatém kraji bydlí, a podle toho, kolik voličů v tom kterém kraji přijde k volbám,“ píše Baxa.

V názoru, zda je systém založený na takové nerovnosti protiústavní, se právníci rozcházejí. Bývalý ústavní soudce Vojtěch Cepl je přesvědčen, že ano, šéf katedry ústavního práva pražské právnické fakulty Václav Pavlíček, že ne. „Neexistuje absolutní spravedlnost a rovnost,“ říká Pavlíček. „Samozřejmě není nejlepší, že některé kraje jsou malé, ale každý systém má slabiny.“

Jednou budem chytřejší

Mezi recepty na vzniklou remízu se objevují i předčasné volby. „I když se samozřejmě jedná o krajní řešení, ani zdaleka to nemusí být nejhorší ústavní způsob, jak znovu uvést do pohybu politický proces v této zemi,“ píše Přibáň v LN. Většina sociologů ani politologů si ale moc netroufá reakci voličů odhadovat, protože s předčasnými volbami jdoucími krátce po řádných nemá Česko zkušenosti. Zatím víme jen z bleskového výzkumu STEM pro Českou televizi bezprostředně po volbách, že necelá polovina dotázaných předčasné volby nechtěla. Váhavě s takovým řešením souhlasilo třicet procent, určitě pro bylo osm procent. „Něco více budeme vědět na konci měsíce z povolebního výzkumu. Cokoli jiného by byla pouhá spekulace,“ říká Tomáš Lebeda. Jeho kolegové se nicméně shodnou v odhadu, že by měly smysl pouze tehdy, kdyby se uskutečnila některá z výše popsaných změn, jinak hrozí, že dopadnou opět patem. „Jeden zajímavý faktor by nové volby určitě přinesly, pokud by se konaly brzy,“ říká Marek Ženíšek ze Západočeské univerzity. „Voliči by se nerozhodovali mezi pěti stranami, ale mezi dvěma bloky. Navíc ti, kteří hlasovali pro politickou stranu, která se podle voleb nedostala do parlamentu, by měli šanci ,nezahodit‘ svůj hlas a dát jej nějaké politické straně, u které je pravděpodobné, že se do sněmovny dostane.“


Pražákům, těm je tu hej

Pro nově zrozenou Československou republiku se podle první vlády Vlastimila Tusara, z níž vzešel volební zákon, nejlépe hodil poměrný systém: složení Národního shromáždění mělo totiž podle otců-zakladatelů odpovídat „nejen skutečnému poměru politických stran, nýbrž i skutečnému poměru národností obývajících republiku Československou“. Jak popisuje politoložka Tereza Novotná ve sborníku Volební a stranické systémy, pak nastala situace velmi podobná té dnešní – existoval nepoměr mezi mandáty pražskými a z jiných obvodů. Metropoli zastupovalo více poslanců, na zvolení jednoho stačilo 30 tisíc hlasů, kdežto v jiných obvodech téměř padesát tisíc. Vláda to zdůvodnila tak, že Praha jako sídlo institucí a místo, kde je soustředěna elita národa, si zaslouží více poslanců. Poměrný systém byl (stejně jako dnes) zakotven v ústavě, proto bylo složité ho změnit. Politici, třeba Jiří Stříbrný v roce 1930 návrhem na zavedení většinových prvků, se ho tedy snažili zreformovat, ale nikdy se jim to nepodařilo.

Na začátku devadesátých let se hledělo na prvorepublikovou tradici a taky (stejně jako ve všech postkomunistických státech) na to, že poměrný systém lépe brání vládě jedné strany, s níž měly země neblahé zkušenosti. Paradoxně se ale na počátku devadesátých let za většinový systém přimlouval Václav Havel (paradoxně proto, že o deset let později to byl právě on, kdo podal stížnost k Ústavnímu soudu na opozičně smluvní „většinové“ změny). Navrhoval, aby se do Federálního shromáždění volilo většinově, protože věřil, že se tak omezí vliv extremistů a obecně politických stran a do politiky vtrhnou nezávislé osobnosti. Plán ale nenašel podporu.

Klíčová debata, jejíž důsledky dnes vidíme, se rozběhla prakticky okamžitě po volbách v roce 1998. Záměr opozičně smluvních partnerů ODS a ČSSD rozsekat osm krajů na 35 malých obvodů a zavést přepočítávání, které by zvýhodnilo velké strany, zatrhl Ústavní soud. Nový volební zákon ale kvůli volbám v roce 2002 přijat byl a řadu věcí změnil, umožnil třeba volit krajanům v zahraničí. Z původního návrhu ČSSD–ODS v zákoně nicméně zbyl zvýšený vstupní práh pro koalice – dvoustranná musí dosáhnout deseti a třístranná patnácti procent. Přibylo taky nové přepočítávání a země se rozdělila na nové volební obvody – z osmi na čtrnáct podle krajů.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Silvie Lauder

vedoucí rubriky, Fokus

Silvie Lauder
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1608

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte