Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Domov

Tajemství Jaromíra Nohavici

2006-910-vobr-05A.jpg
Autor: Respekt

 

Český písničkářský idol Jaromír Nohavica se rozhodl promluvit o nejméně známé kapitole svého života – spolupráci s komunistickou Státní bezpečností. Dodal tak trochu světla do záležitostí, které se netýkají jen jeho. Jde o hádanku, se kterou si dodnes lámeme hlavu při každém otočení zpět, při každém pohledu na rostoucí popularitu KSČM: jak vlastně, krom nedostatku banánů, popsat ponižující dobu normalizačního komunismu, jak portrétovat jeho neviditelné oběti? Případ Jarka Nohavici nabízí jistou odpověď.

Reklama
Reklama

Když mi zavolali

„Když mi zavolali, abych přišel a popovídal si s nimi, měl jsem pocit, že to vybalancuju. Že to nějak ustojím, tak jako do té doby celý svůj život. Nenapadlo mě, že jsem se pustil na území, které do smrti nebudu moci opustit, že je to daleko silnější než já,“ říká Nohavica v pražském Café Rybka. Působí nervózně, roztržitým škrtem pera podepíše fotku fanouškovi, který ho poznal přes okno restaurace, a občas mimoděk zalistuje útlým svazkem papírů položeným v klíně. Tyto dny je na koncertní šňůře po vyprodaných sálech českých měst a v Ostravě má premiéru Mozartova opera Cosi fan tutte, jejíž libreto přebásnil do současné češtiny. A připravuje vydání dalšího DVD. „Ale tohle mě teď zajímá nejvíc,“ říká umělec s poklepáním na složku dokumentů. Jejich jediným obsahem je zpěvákova výpověď před estébáky z léta roku 1989. „Asi přišel čas, kdy se s tím budu muset vyrovnat, jestli to tedy vůbec jde,“ říká Nohavica.

O své tříleté spolupráci s StB dosud nikdy veřejně nemluvil. Před třinácti lety řekl médiím: „Byl jsem s děvkou, ale seděl jsem s ní pouze v kavárně, na pokoj jsem s ní nešel.“ Tím hezkým příměrem chce říct, že tajné policii nikdy neřekl nic důležitého. Měřeno dnešníma očima má nepochybně pravdu. Ale v té nenormální době byly věci složitější. Totalitní „děvka“ české normalizace nepotřebovala, aby s ní klienti chodili na pokoj. K tomu, aby je využila – a zničila –, jí stačilo posedávat s nimi „pouze v kavárně“. A Nohavicova otevřenost, s níž konečně o svém zabřednutí do estébácké sítě mluví, pomáhá zájemcům zorientovat se, zda on a podobní spolupracovníci StB byli viníky, či spíš oběťmi totalitního režimu. A pochopit, co to s námi všemi ten režim vlastně prováděl.

Žádné orgie

Začněme Nohavicův příběh od konce. Jako poslední sbohem při odchodu od moci se šéfům Státní bezpečnosti podařilo na poslední chvíli zničit tisíce spisů zachycujících podrobnosti spolupráce s agenturní chobotnicí politické policie. Zmizel i Nohavicův svazek. Takže u něj, stejně jako u dalších registrovaných agentů nikdo až na estébáky neví, jak vlastně moci sloužili, co na koho udali. Archiváři, kteří se dokumenty StB zabývají, jsou ale přesvědčeni, že obsah zničených spisů lze rekonstruovat z další estébácké dokumentace.

Na ministerstvu vnitra se touhle rekonstrukcí začalo počátkem roku zabývat několik expertů. První, co vzali do ruky – v podstatě náhodou –, byly dokumenty z Krajské správy StB v Ostravě. A jeden z prvních dokumentů, na který narazili, byla několikastránková součást skartovaného svazku Jaromíra Nohavici, alias agenta Mirka. Známý písničkář na těch sedmi stránkách vypráví estébákům o své cestě za železnou oponu do Vídně, kam ho tehdejší komunistické úřady pro leckoho překvapivě pustily, i když jel koncertovat tamní početné obci politických emigrantů. Spis, jak bylo tehdy běžné, není přesným záznamem Nohavicovy výpovědi, ale volným přepisem estébáka – jakéhosi Liberdy. Zpěvák v něm není označován svým jménem, stal se z něj „pramen“, což byl titul, který StB ve svazcích používala pro všechny agenty. „Po ubytování v hotelu Admirál se pramen setkal s Karlem Krylem, který přicestoval do Vídně ve stejný den. Po seznámení se dohodli na schůzce v restauraci Nachtazyl, kde byl pramen očekáván čs. emigranty z kulturního prostředí,“ říká estébácký přepis. A co písničkář podle spisu prozradil? Že hospoda Nachtazyl, ve které se scházeli čeští emigranti, se nachází ve dvou sklepních místnostech, že Pavel Kohout, se kterým se Nohavica také setkal, má „přepychově zařízený luxusní byt a rozsáhlou sbírku obrazů“. Že Kryl není spokojen se svou prací v Rádiu Svobodná Evropa. To vše estébáci věděli už dávno. Ale Nohavica podle Liberdova zápisu prozrazuje i další věci. Říká, že v Nachtazylu potkal svého někdejšího spolužáka Jaroslava Mirka, v ty roky úspěšného vídeňského architekta. Popisuje i další schůzku s Karlem Krylem „v ranních hodinách, kdy byla přítomna Krylova spolupracovnice z Rádia Svobodná Evropa“ a kde si prý Kryl stěžoval, že „rádio ovládají emigranti z let 1948 a 1968, kteří nemají zájem na nějakém sbližování mezi národy, ale snaží se vyvolávat nepřátelství“.

Tedy opravdu nic světoborného, žádné orgie s „děvkou“ nahoře v pokoji. Pro StB nicméně přesto pramínek informací v ceně zlata. Zaprvé tyto a podobné „banality“ umožňovaly vládcům zavřené, totalitní společnosti zjišťovat, co si lidi zhruba myslí. Zadruhé lámalo kývnutí na spolupráci s nenáviděnou tajnou policií „agentům“ páteř. Zatřetí dávali udavači estébákům páku, jak náš svět ovládat a manipulovat: pomáhali stavět mýtus, že StB ví všechno – co jste včera večeřeli, že váš manžel chrápe, co jste říkal v jednu v noci na schůzce se třemi kamarády… V neposlední řadě pak „banální“ výpovědi sloužily i ke kontrole pravdomluvnosti jiných agentů.

„Jsem rád, že to můžu teď číst. Jasně vidím, jak to bylo. O Pavlu Kohoutovi ani svém kamarádovi Mirkovi jsem před tím estébákem nemluvil, nevím, jak k tomu přišel, dokonce mi zamlčení schůzky s Kohoutem vyčítal při dalším výslechu,“ vzpomíná Nohavica a znovu listuje dokumentem. Kafe má už dávno vypité a na dotaz číšníka, zda si ještě něco dá, jen nepřítomně zavrtí hlavou.

Teď už vím

Koneckonců i osud Jarka Nohavici dokumentuje onen naposled zmíněný samopohyb, v němž „agenti plodili agenty“. Estébáci se o čím dál populárnějšího ostravského zpěváka začali vážně zajímat v roce 1984 kvůli udání jeho tehdejšího výborného přítele, rovněž písničkáře a bohéma Josefa Štreichla. Toho získala StB do svých služeb už v roce 1976, ještě na učilišti, kde ho chytili při kouření marihuany. „Buď půjdeš do vězení, nebo nám to podepíšeš,“ dali Štreichlovi na vybranou. Vyplašený kluk zvolil to druhé, ale ve výpovědích pak ani zdaleka neříkal jen nicotnosti. Od něj se estébáci dozvěděli, že si Nohavica půjčuje samizdatovou literaturu a nijak nehoří pro „socialistický“ způsob života. Přestože tohle všechno byly věci, kvůli kterým mohl člověk za komunistů skončit za mřížemi, estébáci Nohavicu nezařadili hned mezi nepřátele režimu. Založili si na něj tzv. signální svazek, což jim dalo právo písničkáře sledovat a odposlouchávat. Zda to skutečně dělali a co všechno si o Nohavicovi zjistili, se neví – signální svazek byl až na několik fragmentů skartován. „Signální“ zájem StB dostane člověka do situace, jež se dá přirovnat k chůzi po úzké hraně, člověk může každým okamžikem spadnout na kteroukoli stranu. V tomto případě buď mezi agenty StB, nebo „osoby nepřátelské režimu“. Nohavica spadl mezi udavače. „O tom signálním svazku jsem nevěděl, vlastně jsem ani nikdy nepřemýšlel, jak a proč jsem je začal zajímat, připadalo mi to vzhledem k tomu, co jsem dělal, samozřejmé, přirozené, o estébáckém mechanismu jsem nikdy nepřemýšlel, to je chyba,“ říká písničkář. Stejně ohledává i ten zdaleka nejdůležitější moment: chvíli, kdy na estébáckou nabídku řekl ano. Proč vlastně souhlasil? Donutili ho?

„Když si mě poprvé předvolali a potom volali jednou za čas, bál jsem se prostě říct ne. V mých očích byla StB hrozně mocná organizace. Neumím to popsat, nechci se vymlouvat, musím si osvěžit paměť, prolistovat osobní zápisky, texty písní. Nechci na tak závažnou otázku odpovídat povrchně. Nešlo o žádnou vteřinu, okamžik rozhodnutí. Asi jsem si myslel, že když dokážu obelstít různé schvalovací komise, které povolovaly mé koncerty, že dokážu ustát i ty estébáky. Že můžu mluvit, když nikomu neublížím,“ přemítá Nohavica s řadou odmlk. „Dnes vidím, že zdaleka nešlo o nějaké informace, které ode mě chtěli slyšet, ale že jsem se stal součástí důmyslné sítě, kterou potřebovali, sítě, která vlastně není rozpletená dodnes. Musím si ujasnit, co to je za síť, protože cítím, že v ní budu zapletený do smrti. Říkat, že jsem neublížil nikomu než sobě, asi nestačí. Je to komplikovanější, nejde jen o mě.“

Mimochodem proč tento velmi respektovaný umělec o své spolupráci mlčel? Nejen za totality, ale i po jejím pádu? Mnozí mu to vyčítali. „Nohavica je formát, osobnost, jediné, co mi vadí – že nepromluvil o své minulosti,“ napsal ve své knize například Karel Kryl. „Ale o čem jsem měl mluvit? Měl jsem tvrdit, že jsem nikoho neudal? Spis byl skartovaný a já se neměl čím hájit, neměl jsem s čím polemizovat,“ říká zpěvák. Do ruky bere snad podvacáté úzký fascikl se svou výpovědí a klepe jím na stůl. „Teď je o čem mluvit. Těch pár listů je šance,“ říká. „Teď už vím, že nešlo být uprostřed. Ten pocit, že jsem nade vším nějak rozkročen, je mylný. Myslel jsem si, že tu spolupráci vyrovnávám bojem s různými schvalovacími komisemi, komunistickou stranou a svou prací vůbec, ale ta domněnka nebyla správná. Musím se otevřít. Chci se pokusit všechno vysvětlit sobě i těm, kteří mě mají rádi.“ Tým nálezců fragmentu Nohavicova spisu pokračuje ve vyhodnocování tisíců dokumentů, které slibují další objevné zprávy a reakce.


Bylo to dřív lepší, Honzo?

Po pádu komunismu se společnost vůbec neorientovala v aktivitách Státní bezpečnosti, netušila nic o jejích sítích, propojení s domácí ekonomikou a komunistickou stranou. Nikdo neměl ponětí, jak skutečně fungovala tehdejší moc, jak dokázala posledních dvacet let – bez zjevného teroru – udržovat společnost ve strachu a sebe u vlády. A když byly v roce 1992 zveřejněny Cibulkovy seznamy, téměř bezchybný přepis registru svazků agentů, byl udán na dlouhou dobu směr vnímání estébácké moci. Skoro jako by nebyli žádní důstojníci StB, žádní exponenti moci z řad samotných komunistů, kteří se v seznamech vůbec neobjevili, protože s StB spolupracovali dobrovolně. Symbolem minulého zla se stali „tajní spolupracovníci“ – běžní lidé, kteří z donucení udávali mocným a zasloužili se o rozleptání společenské soudržnosti.

Oběti teroru padesátých let jsou jasné: zástupy popravených, vězněných a oloupených, kteří se ke své srážce s režimem sami hlásí. Oběti dvacetileté normalizace let 1968–89 tu jasnost postrádají. Zavřených bylo jen pár, místo šibenic a koncentráků se totiž úředně lámala páteř, rozkládal charakter, lidé byli „na svobodě“ vystaveni ponížení a strachu. Problém je, že mezi tyto oběti se skoro nikdo nehlásí. A agenti – kteří by jinak mohli být v řadě případů jejich typickou ukázkou – se raději místo strhujícího svědectví o tom, co je zlomilo a proč, chodí vítězně soudit, že nikdy „nespolupracovali“. Takže tu máme absurdní stav: zemi s údajně otřesným režimem, který ale nemá (skoro) žádné deklarované oběti, jehož všemocní tajní si jen tak hráli a vymýšleli báchorky, ale každý se jich přitom bál a myslel si, že vědí všechno.

Zatím poslední ilustrací snahy minulost spíš cenzurovat a škrtnout než pochopit je případ herce Jana Kanyzy. Podle registru v letech 1975–83 spolupracoval pod krycím jménem Honza s StB, šel ale k soudu, a ten navzdory všem důkazům rozhodl, že to „není pravda“. Z Kanyzova spisu je zřejmé, že se sešel s estébáky osmdesátkrát, brali jej dokonce do konspiračních bytů, aby se jejich úlovek známé osobnosti neprozradil na veřejnosti. Jenže ze spisu zároveň vyplývá, že byl pro estébáky bezcenným zdrojem, který předal dvacet zcela nevýznamných zpráv. StB nakonec spolupráci s „totálně nespolehlivým“ zdrojem sama zrušila. „Je plný nechuti plnit uložené úkoly,“ píšou estébáci při ukládání spisu do archivu. Kanyzovi známí z té doby připomínají, že herec o tom, že spolupracuje s StB, otevřeně mluvil. „Nic přede mnou neříkejte, jsem práskač,“ upozorňoval prý na večírcích. Kanyza neměl odvahu spolupráci odmítnout. Nicméně v dalších letech musel projevit odvahu osmdesátkrát, pokaždé, když jej estébáci předvolali a on kličkoval, mlžil, zastíral, aby jim nic neprozradil – aby se třeba neprořekl, co si myslí či co říkají jeho známí. Škoda, že popis takového života chybí ve veřejné představě „minulého režimu“. Že se ti, co jej prožili, nepodělí o své důležité a silné svědectví. Místo toho přibyl v registrech další cenzorský škrt – a možná tak jednou bude celý ten dokument, a česká minulost s ním, zcela přehledně „vyčištěn“.


Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte