Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Domov

Jeden den v životě

Zcela výjimečně jsem vstala v šest hodin ráno. Obvykle vstávám kolem desáté, protože večer chodím na večírky.

Zcela výjimečně jsem vstala v šest hodin ráno. Obvykle vstávám kolem desáté, protože večer chodím na večírky. Tentokrát jsem však měla v plánu pracovní aktivity poněkud netradičního charakteru. Vyrazila jsem totiž na projížďku Pendolinem. Ve vlaku jsem se setkala se třemi novinářkami, šesti fotografy, štábem české televize, a především s Antonínem Kratochvílem, který svým fotoaparátem zvěčnil všechny světové legendy. Rodák z Lovosic fotil Davida Bowieho, Jean Moreou, Johnyho Deepa, Boba Dylana a další a další. Krom toho je to válečný reportér, byl u všech válečných konfliktů za posledních dvacet let. V Pendolinu neseděl náhodou. Měl fotografovat nějakou výraznou, dynamickou a trendy českou osobnost a vedení drah mu vybralo herce a muzikanta v jedné osobě, Richarda Krajča. Jejich setkání mělo půvab nečekanosti. Navzájem se neznali, poprvé se viděli až ve vagonu. Později mi Antonín v rozhovoru pěl na Richarda chválu, že má velmi pozitivní auru a že je obrovsky nadaný a že se mu moc zamlouvá. Však se ho také ptal, jestli má ambice dobývat se svou muzikou celý svět. Richard je však skromný chlapec. Odpověděl, že je vyučený elektrikář, který hraje v Národním a že vyprodal Lucernu, že je tudíž šťastný. Pro mě to bylo velmi důležité setkání. V rámci své profese bulvární redaktorky jsem se s Richardem do této chvíle nesetkala, ale věděla jsem, že musím něco podniknout pro navázání dobrých vztahů, a tak jsem vstala v šest ráno a vyrazila na výlet, protože z vlaku mi Richard neměl kam utéct. Vysvětlila jsem mu, že věci se mění a že redakce, kterou znával, je dávnou minulostí a že i bulvár se dá dělat podle pravidel vzájemné důvěry a tolerance. Myslím, že se mi podařilo ho o tom přesvědčit. V Pardubicích jsme Richarda opustili, odjel do Ostravy a my ostatní jsme se vrátili do Prahy za prací. Ve dvanáct, když jsme v Holešovicích s redakčním fotografem Járou nasedali do auta, už jsem začínala být nervózní, protože jsme měli uzávěrku, a to je šéfredaktorka pokaždé lehce hysterická. Naštěstí jsem měla ve vlaku dost prostoru pro rozhovor s Richardem. V redakci jsem interview rychle přepsala, naťukala popis jednoho večírku a také jsem vyzpovídala jednoho půvabného herce, který mi vyprávěl věci, jež o něm málokdo ví. A pak honem na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde jsem se sešla s Darou Rollins. Minulý týden si tam koupila dva velké obrazy od studentů a dnes je platila. Pro mě osobně to byl důležitý okamžik. Revoluce! Poprvé, co bulvár existuje, se na jeho stránky dostává výtvarné umění.

Jsem Darině velmi zavázaná za to, že mi pomáhá v mé osobní malé revoluci. Navíc je skvělé, že roste nová generace lidí, kteří sbírají umění. Vyfotili jsme si ji u obrazů s autory a pak zase rychle do redakce. Napsala jsem, co bylo potřeba, a utíkala domů. Vysprchovat, převléknout se, trochu se načančat a jupí do víru velkoměsta. Nejprve jsem byla na premiéře filmu Tristan a Isolda. Neviděla jsem ho v rámci novinářské projekce a byla jsem naštvaná, protože jsem napsala, aby se na to lidi šli podívat, že to stojí za to, a ono to za to nestojí. No nic, jsem moc náročná, ženy byly dojaté, akční scény se líbily, třeba mi to národ odpustí… A pak honem na oslavu čtyřicátin mladě vypadající Ivety Bartošové. Oslavovala v nově otevřeném podniku, kde se nedalo dýchat, pití bylo v přízemí, jídlo v prvním patře… Po hodině jsem utekla (ovšem naplněna radostí z toho, že Kateřina Kornová je naprosto spokojena s rozhovorem, který jsem s ní dělala, to zkrátka zahřeje). Musela jsem se stavit v podniku, který v Praze nesnáším ze všech nejvíc. Ale nestihla jsem odpoledne křest desky Jakuba Prachaře a chtěla jsem se mu omluvit. A udělala jsem dobře, že jsem šla. Jakub se svou kapelou poprvé hráli v kompletní živé sestavě a byli skvělí! Tančila jsem jako šílená. Když dohráli, tak jsem jim hned říkala, že jsou báječní a že mi jejich hudba přináší velkou radost. Tak jako já přišel za svými kamarády i Martin Písařík, herec a muzikant. Dělala jsem s ním nedávno telefonický rozhovor, na poslední chvíli mě zachránil. Ale neznali jsme se osobně. Když jsme se představili, usmál se na mě a řekl mi, že se mu moc zamlouval rozhovor, že byl překvapený, když ho četl a naprosto se v něm poznal. Zahřátí už podruhé během jednoho večera! Kolem půlnoci jsem si říkala, že jsem dnes byla opravdu pracovitá a že je čas jít spát. Ale měla jsem chuť vidět jednoho mi milého muže. Nebyl v práci. Tak jsem mu volala. A dopadlo to tak, že jsem v jednu ráno přijela domů k architektu Bočanovi, který se svými studenty oslavoval udělení profesorského titulu. Pilo se do bílého rána. A já s mužem mi milým jsem si řešila naše nesváry. V šest ráno jsem uléhala do postele. Vedle něj. S myšlenkou, že tak nadupaný den jsem v bulváru ještě nezažila. A na to, že za čtyři hodiny dělám rozhovor s jednou mladou zpěvačkou…

Autorka je redaktorkou Spy.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte