Jeden den v životě

Venku je už několikátý den velká zima. Jen velmi neochotně opouštím vyhřátou studentskou kolej. Po pár vteřinách na čerstvém vzduchu se mi ale nečekaně rychle zlepšuje nálada. Ještě než jsem vstoupil na přechod, několik řidičů vycítilo můj úmysl a bleskově zastavují svá auta. Ačkoli jsem do švédského Falunu přijel už před třemi měsíci, ještě jsem si na tu zdejší ohleduplnost za volantem nezvykl. Uprostřed přechodu schválně zvolňuji tempo. Můžu si tak déle vychutnat úsměvy řidičů a pocit, že chodec je tu král. V duchu si říkám, že si těchto chvil musím nasbírat do zásoby, abych měl na co vzpomínat v klokotu pražských ulic.

Po půlhodině chůze otevírám dveře jedné z místních základních škol. Mířím do šesté třídy. Dneska jsem tady s přítelkyní Lucií už potřetí, takže nás několik dětí na školním dvoře přátelsky zdraví. „Vás neznám. Čí jste rodiče?“ zastupuje mi cestu za šesťáky drobná černovlasá školačka a koulí na mě svýma velkýma hnědýma očima.

„My nejsme ničí rodiče. Jsme tady na návštěvě.“

„A proč?“

„Protože na téhle škole je hodně dětí z různých zemí světa. Zajímá nás, co a jak vás tady učitelé učí.“

„Hej, hej,“ volají na nás švédsky její malé kamarádky. Jsou v přesile. Začínám se cítit nesvůj. Naštěstí mě zachraňuje můj novopečený třináctiletý kamarád Abdal (jeho rodiče emigrovali do Švédska z Iráku před Saddámem Husajnem) a klestí mi cestu z chumlu.

„Půjdeš se dneska…