Eva a Jan Švankmajerovi byli známí svou těsnou spoluprací, ale Švankmajer vždy zdůrazňoval: „Eva má svůj samostatný umělecký program, a pokud pracuje na mých filmech, je to pro ni ‚jen‘ zakázková činnost.“ Loňská společná retrospektivní výstava Jídlo v Jízdárně Pražského hradu vyrážela dech i těm, kdo dílo Švankmajerových znali. Byly to dějiny boje imaginace a vtipu proti totalitě a životnímu stereotypu, a přitom výstavu přijímali s nadšením děti i odborníci. Tehdy se nicméně jeden kritik zmínil, že „obrazy Evy Švankmajerové zůstávají ve stínu Jana“. Takový příměr je školní ukázkou sexismu, ale hlavně sleduje nebezpečnou myšlenku, že v umění je jako ve fotbale někdo první a ostatní prohrávají. Jenže měřítkem uměleckých hodnot je pouze čas, a před tím Eva Švankmajerová už obstála. Imaginace, vtip, vnitřní odpovědnost za stav světa a zároveň děsivý sarkasmus promlouvají z jejích obrazů a básnické tvorby (sbírka Dosud nenamalované obrazy).
Ona i její blízcí byli nad takzvaná vítězství povznesení už proto, že svá nejlepší léta prožili za normalizace jako nevítaní outsideři. Surrealismus totiž nepředstavoval styl, ale životní postoj, vůli odevzdat se imaginaci a nastartovat v sobě schopnost naprosto svobodně prožívat a tvořit. Komunisté střežili státní hranici, jenže niternou hranici mezi zotročenou vnější existencí a osvobozenou myslí hlídat nemohli, a surrealisté…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
