Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Domov

Komunisté našli svou tvář

V době, kdy by čtyři z deseti Čechů přivítali přítomnost komunistů ve vládě a kdy s touto možností otevřeně koketuje současný premiér a faktický lídr sociální demokracie, přichází do čela KSČM nový šéf. Jeho životní příběh ukazuje, kam se naše druhá nejsilnější politická strana bude ubírat.

mobrazek_1655.gif
mobrazek_1655.gif • Autor: Respekt

vobrazek_1655.jpeg
Fotografie: Držte se dál ideálů, Falmere! Foto Ivan Kuťák • Autor: Respekt

V době, kdy by čtyři z deseti Čechů přivítali přítomnost komunistů ve vládě a kdy s touto možností otevřeně koketuje současný premiér a faktický lídr sociální demokracie, přichází do čela KSČM nový šéf. Jeho životní příběh ukazuje, kam se naše druhá nejsilnější politická strana bude ubírat.

Úkoly obchodníka s kastroly

Nový komunistický předseda Vojtěch Filip dává rád najevo principiální tvrdost. O předlistopadové diktatuře komunistů hovoří jako o ztraceném ráji, Kuba je mu ideálem a pohraničníky střílející svého času lidi prchající za svobodou prohlašuje za hrdiny. Tyto názory vyznával vždy a nezměnil je ani v nové době – „nepřevlékl kabát“, jak s úctou říkají jeho dávní spolupracovníci a známí.

Syn vojáka z povolání Filip nastoupil do funkcí komunistického systému už v poměrném mládí: na gymnáziu byl ideologickým referentem celoškolského výboru Svazu socialistické mládeže a svazákům šéfoval i pak při studiích na právnické fakultě v Brně. Po promoci nastoupil jako podnikový právník do českobudějovické továrny na smaltované nádobí Sfinx. „Pracoval na obchodním úseku a sháněl zakázky. Vždy se snažil vyniknout, být nejlepší, ale zároveň byl mezi lidmi oblíbený, byl kamarádský a vstřícný,“ vzpomíná na Filipa někdejší výrobní ředitel firmy Jaroslav Žoček.

Do KSČ vstoupil Vojtěch Filip v roce 1983, to mu bylo osmadvacet let. „Lišil se od těch starších komunistů, kteří mluvili o diktatuře proletariátu,“ říká Jaroslav Žoček. „On byl otevřený novým myšlenkám – třeba jsme se spolu bavili o tom, že by mělo být umožněno soukromé podnikání.“ Tyto „moderně neotřelé a nové“ myšlenky ovšem Vojtěchu Filipovi nebránily, aby sloužil těm starým. V polovině osmdesátých let si mladého ctižádostivého právníka s čerstvě založenou rodinou (s manželkou zubařkou má dceru a syna) vyhlédla StB a snadno získala ke spolupráci. Když závazek udavače podepisoval, bylo na něm podle zápisu ve svazku, který si o něm politická policie vedla, „vidět, že je hrdý na to, že byl vytipován k plnění úkolů pro čsl. rozvědku“.

Úkoly, k nimž byl Filip alias agent Falmer „vytipován“, byly tyto: sledovat spolupracovníky cestující do ciziny (Sfinx vyvážel do zahraničí) a při vlastních cestách za hranice (do západního Německa nebo do Jugoslávie) navazovat a udržovat kontakty s potenciálně využitelnými osobami. „Falmer dovede umně navazovat styky (…), neboť je oblíben pro své přímé a otevřené jednání a vystupování,“ chválí jeho práci StB a za „velmi dobré plnění úkolů“ pobíral Vojtěch Filip finanční odměny pohybující se okolo pěti set korun – hodně peněz v době, kdy byl průměrný měsíční plat kolem dvou tisíc. Ještě v roce 1989 dodal 8 zpráv (vesměs o „družebnímu styku s mladými poslanci hornorakouské vlády“) a poslední odměnu si převzal ještě 1. prosince 1989.

Dnes Vojtěch Filip považuje tuto kapitolu svého života za definitivně pohřbenou a odkazuje na rozsudek okresního soudu v Českých Budějovicích z roku 1992, podle něhož s tajnou policií nespolupracoval vědomě: estébáci, kteří jej svého času „řídili“, totiž u soudu prohlásili, že si veškeré Filipovo donašečství vymysleli kvůli prémiím. Podobně jako Filip bylo zdejšími soudy zatím „očištěno“ asi pět stovek spolupracovníků StB.

Sexuálně činný sympaťák

Po sametové revoluci na jaře 1990 zasedl Vojtěch Filip za komunisty do lavic Federálního shromáždění. „Byl úkol vyhledat mladé neznámé tváře, které by nahradily ty staré,“ vysvětluje tu kariéru dnešní Filipův asistent Zdeněk Měšťan. „Sám jsem ho okresnímu výboru doporučil.“ Čím stranické polistopadové stratégy neznámý právník z Českých Budějovic zaujal, dokládá komentář jeho někdejšího spolupracovníka ze smaltoven Žočka: „Cením si na něm, že nepřevlékl kabát. Jiní se vymlouvali, že byli ke všemu donucení, on nikdy. Zůstal věrný svým idejím.“

Je to tak, věrný normalizačnímu „reálnému komunismu“ Vojtěch Filip opravdu zůstal. Ekonomickou reformu porevoluční vlády Mariána Čalfy nazval „utažením opasků ve prospěch zahraničí“ a na jaře 1992 jako jeden ze dvou z celkem 233 poslanců (dokonce i ostatní komunisté se „jenom“ zdrželi) hlasoval proti rezoluci odsuzující porušování lidských práv na Kubě.

Ve Federálním shromáždění skončil s rozpadem federace, do poslaneckých lavic se vrátil v roce 1996. To už stál v komunistické hierarchii vysoko a vedle „zlého muže“ Miroslava Grebeníčka představoval tu příjemnější tvář KSČM. V předvolební kampani v červnu 1998 ho na mítinku v Kladně představila nynější šéfka pražských komunistů Marta Semelová jako „největšího komunistického sympaťáka“, kterého prý podle sociologických průzkumů „miluje i mládež“.

A Filip tuto iluzi podporuje – s oblibou vypráví o své „rebelské“ zálibě v metalu, přátelsky vtipkuje s novináři, po sněmovně svého času chodil oděn do rudého trika s nápisem KSČM – Klub sexuálně činných mužů. Za „sympaťákem“ se ale skrývá – a často vyplouvá na povrch – tvrdý, arogantní ideolog s dlouhou řadou značně odpudivých výroků a činů. Schvaloval zatčení Ivana Pilipa a Jana Bubeníka na Kubě. Soud s někdejším komunistickým prokurátorem Karlem Vašem – vůdčí postavou justiční vraždy hrdinského generála Heliodora Píky z dob poválečného rudého teroru – označil za „nechutnou a mučivou frašku“ a vyzval polistopadový „režim“ k „rehabilitaci všech nevinných, které ponížil a ublížil jim“. Vedle vražedného prokurátora Filip hájil i pohraničníky souzené za střelbu do lidí prchajících před komunismem na svobodu. „Ti lidé nespáchali žádný trestný čin, ti lidé riskovali svoje životy,“ prohlašoval Filip.

Poslední volby a jejich jedenačtyřicet křesel pro KSČM vynesly Vojtěcha Filipa na nejvyšší místo, kam komunisté v polistopadové administrativě dosáhli – na post místopředsedy Poslanecké sněmovny. Záhy dal jasně najevo, že ani ve vysoké funkci nezapomíná, odkud přišel. Opakovaně přirovnával amerického prezidenta k Adolfu Hitlerovi a NATO nazýval zločineckou organizací (když stejným jménem počastoval nedávno předseda lidové strany Miroslav Kalousek naopak komunisty, udal jej Filip policii a žádá soud). Na parlamentní půdě také uspořádal seminář o Tibetu, kam pozval pracovníky čínské ambasády a kolaborující Tibeťany, aby se „veřejnosti dostaly objektivnější a méně jednostranné informace o Tibetu“, jak řekl Haló novinám. Účastníky semináře, kteří na protest vytáhli tibetskou vlajku, vyzval, aby „uklidili symboly státu, který neexistuje“.

Nic se nemění

Vojtěch Filip v sobotu převzal stranickou štafetu od Miroslava Grebeníčka. Není pochyb o tom, že tento bývalý agent komunistické bezpečnosti udrží KSČM v dosavadním směru nastoleném synem estébáckého vyšetřovatele – tedy jako totalitářskou partaj vzdálenou kritickému náhledu na svoji stalinskou minulost a pokračující dál v nesmiřitelné nenávisti ke svobodě a všem politickým oponentům. „Nic se nezmění,“ ujišťuje i Filipův asistent Zdeněk Měšťan. A stejného názoru je i politolog Stanislav Balík, který se zdejšími komunisty léta zabývá. „Výměna Grebeníčka za Filipa nemění zhola nic na komunistickém programu, postojích členstva,“ říká Balík. „Přesto je tu Grebeníček vnímán jako jakýsi symbol – který z něj chybným soustředěním na jeho osobu vytvořila média. A teď jeho odchodem zřejmě padne jedna významná zábrana pro plnou akceptaci KSČM společností.“


Střídačka

Aktuální program KSČM se charakterem neliší od těch předchozích – slibuje hory doly, ale zázračný recept, jak to splnit, si nechává pro sebe. „Za základní příčinu stupňujících se problémů světa i naší společnosti považuje KSČM kapitalismus,“ říká program hned v první větě a pak navrhuje řešení: „Je proto stále naléhavější, aby byl vystřídán novou, pokrokovější společensko-ekonomickou formací.“ Dál komunisté lidem slibují například 35hodinový pracovní týden při zachování mezd, nevratnou půlmilionovou půjčku mladým manželům či „vstup státu do stagnujících, ale výrobně perspektivních velkých podniků“. Hranice pro odchod do penze se za komunistické vlády neposune a důchodce čeká „spravedlivější a včasná“ valorizace. Ve zdravotnictví přestane „kšeftování se zdravím lidí“ a kšeftovat se už samozřejmě nebude ani se vzděláním: zadarmo by měly být na základních a středních školách i učebnice a další pomůcky. Otázku nájmů a bydlení KSČM ošetřuje slibem „vytvořit podmínky pro růst bytové výstavby“ a udržet „současnou výši regulovaných nájmů“.

Kdo by to všechno financoval, komunisté neprozrazují – až na slib „spravedlivějšího rozložení daňového břemene“, čili vyššího zdanění bohatých.



Rafani u rudých

Zcela unikátní vhled do fungování KSČM nabídli čtyři členové umělecké skupiny Rafani, kteří se před třemi lety rozhodli ke komunistům na rok přidat a pak o životě „své“ stranické buňky podali zprávu.

Ve dvousethlavé smíchovské organizaci nalezli Rafani bodrou soudružskou familiérnost vzájemného tykání a posezení nad domácími buchtami, pod níž ovšem probublávala děsivá nenávist: to když soudruzi vzpomínali, jak to bylo krásné, když v osmašedesátém tloukli „provokatérům“ hlavou o zem, nebo prohlašovali, že polistopadová situace „už volá po tom jít do ulic a udělat pořádek“. Rafani viděli důchodce neschopné větší akce než nadávání na současné poměry, ale vedle nich i novou krev komunistické strany – mladé vzdělané lidi, s kontakty v cizině, s jasnou představou o totalitním programu strany a o tom, jak ho prosadit. V oné akceschopnosti a inteligenci vytušili větší nebezpečí než ve vymírající staré gardě.

Na chodu základní organizace taky poznali, že komunisté nemají nejmenší problém s financemi – předvolební letáky či občerstvení na schůzích jde ze stranické kasy. (Celkem má KSČM takových organizací téměř pět tisíc.) Zážitek Rafanů z voleb, kdy jako zástupci KSČM dohlíželi na jejich regulérnost, jim pomohl pochopit fenomén komunistické soudržnosti: sami umělci reagovali semknutostí na více či méně otevřené nepřátelství a ponižování projevované jim coby „rudým“ ostatními členy volební komise. Čtveřice tento zážitek popsala jako ten „nejhorší, nejzajímavější a nejcennější“.

„Člověk se vrátil, ale opravdu totálně, do komunismu z osmdesátých let,“ napsali Rafani ve své zprávě o ročním pobytu mezi komunisty (celá je otištěna v Respektu č. 20/2004). „Sympatického na tom za celou dobu nebylo nic. Ta pseudorodinná atmosféra byla hnusná, atmosféra toho místa byla hnusná, lidi byli hnusný a jejich semknutost byla strašlivá.“


Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Silvie Lauder

vedoucí rubriky, Fokus

Silvie Lauder
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1460
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte