Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Do neznámé Francie

O té první Francii jsme toho v poslední době slyšeli hodně. Jak nechce Evropu. Jak se potýká s vysokou nezaměstnaností. Jak tone v dluzích. Jak ji zdrtilo vítězství Londýna v boji o příští olympiádu a jak tam mezi lidmi převládá zklamání, nedůvěra, pesimismus, strach z budoucnosti. Jak ale už kdysi napsal filozof a sociolog Raymond Aron – mimo mediální svět, stranické boje, parlamentní oportunismus, politicko-intelektuální diskuse, polemiky, dogmatismy a ideologicky rozhorlené výčitky existuje i druhá Francie. Francie obyčejných lidí s normálními starostmi a každodenními problémy. Jaká je?

mobrazek_1372.gif
mobrazek_1372.gif • Autor: Respekt

vobrazek_1372.jpeg
Fotografie: Začátek: za klidnou scenerií se skrývá velká, pohnutá a krutá historie. (Krajina u Calais.) Foto Profimedia.cz / CorbisZačátek: za klidnou scenerií se skrývá velká, pohnutá a krutá historie. (Krajina u Calais.) Foto Profimedia.cz / Corbis • Autor: Respekt


O té první Francii jsme toho v poslední době slyšeli hodně. Jak nechce Evropu. Jak se potýká s vysokou nezaměstnaností. Jak tone v dluzích. Jak ji zdrtilo vítězství Londýna v boji o příští olympiádu a jak tam mezi lidmi převládá zklamání, nedůvěra, pesimismus, strach z budoucnosti. Jak ale už kdysi napsal filozof a sociolog Raymond Aron – mimo mediální svět, stranické boje, parlamentní oportunismus, politicko-intelektuální diskuse, polemiky, dogmatismy a ideologicky rozhorlené výčitky existuje i druhá Francie. Francie obyčejných lidí s normálními starostmi a každodenními problémy. Jaká je?



Prázdninová cesta začíná na mostě v městečku Quievrechain. Na jednom břehu leží Belgické království, na straně opačné Francouzská republika. Šedivé nebe, domky z červených cihel, obchody, banky, restaurace, kavárny, ale i francouzsky psané nápisy a reklamy jsou všude stejné bez ohledu na státní hranici, která probíhá pod mostem. Na rozdíl od Belgie, kde panuje docela čilý pohyb, vypadá francouzská část města v pravé poledne jako po morové epidemii. Obchody, banky i pošta jsou zavřené, prázdnými ulicemi sem tam projede automobil.

„Až na restaurace je francouzský venkov v době oběda mrtvý, všechno se na dvě hodiny zavírá. To už je takový zvyk, v klidu a dobře se najíst,“ vysvětluje Frédérique (30) před svým otřískaným renaultem, v kterém za chvíli zamíří do nedaleké automobilky Toyota na odpolední směnu. „Zato v továrně máme na oběd čtyřiadvacet minut,“ vzdychne a dodá: „Teda my dělníci, šéfové a administrativa mají dvakrát tolik. Ale nestěžuju si, jsem ráda, že mám práci, i když to někdy není jednoduché. To víte, sedm hodin tahat bedny s reflektory, klikami, zpětnými zrcátky. Odpolední ještě ujde, ale ranní je zabiják. Začínáme ve čtvrt na šest, a tak musím stávat před čtvrtou. Žiju sama s pětiletým synem a vytáhnout ho tak brzy z postele, obléct a dovézt k chůvě není sranda. Ale pořád lepší než být doma a hledat práci. Byla jsem nezaměstnaná dva roky a málem jsem z toho zcvokla.“ A nebojí se, že jí místo zase vezmou levnější pracanti z Východu? „No, když sem loni jezdili celý rok na školení Češi, měli jsme ze začátku strach, že to tady Japonci zabalí, až se Toyota v Česku rozjede,“ říká Frédérique. „Ale asi mají jiné plány než francouzské firmy, které právě tohle často dělají. Naše továrna se pořád rozšiřuje a nabírá nové lidi. Navíc s Čechy byla sranda. My jsme je učili francouzsky, oni nás česky.“ Frédérique se usměje, sedne za volant, nastartuje, a než se rozloučí, zamyslí se, a pak prohodí: „Doprdele práce.“

Dálnice na Valenciennes se táhne zelenou planinou rovnou jako placka. Čas od času je vidět stádo černých normandských krav, červené domy osad mezi pastvinami, stříbrnou hladinu jezírka, zchátralý vojenský bunkr a větrolamy z topolů, zmenšujících se v dálce do podoby přímek mizících v nekonečnu. Kdysi to bývalo uhelné srdce země a centrum textilního průmyslu, dnes se tu převážně vaří pivo, mýdlo a vyrábějí auta.

Spisovatelka Marguerite Yourcenarová o tomto kraji napsala: „Ve Flandrech se cesty vinou rovinou a celý svět se tam jakoby skládá z nízkého bledého nebe a věčně zelené trávy, jež se u samé země neustále chvěje v droboučkých vlnkách, pročesávaná nikdy neskomírajícím větrem.“ Za klidnou a monotónní rovinou s ospalými vesničkami se však skrývá pohnutá historie plná hrůzných válek a vraždění. Bojovalo se tu vždy. Ať už z důvodů náboženských, nebo mocenských. Stopy středověkého řinčení zbraní lze zahlédnout v každém strategicky důležitém městě v podobě charakteristického „fortification de Vauban“, neboli zakulacených hradeb z červených cihel, jež nechal v sedmnáctém a osmnáctém století vystavět komisař Ludvíka XIV., maršálek Sébastien de Vauban. Podstatně nedávnější lidské šílení připomínají zarostlé bunkry z doby první i druhé světové války – a třeba ve městě Maubeuge pomník se starým tankem opatřený typicky francouzským nápisem: „Na paměť vojákům zdejšího tankového regimentu, kteří udatně hájili město Maubeuge v letech 1920–1939.“ Tedy v době, slušelo by se dodat, kdy se vůbec nic nedělo.

Jsem přece, sakra, Francouz

Valenciennes je čtyřicetitisícové město v departementu Sever obklopené zpustlými továrnami, kužely tmavé hlušiny, rezatými věžemi někdejších důlních šachet a rybníky s načernalou vodou. Až na novorenesančně pojaté průčelí radnice a pár křivolakých uliček se starými hrázděnými domy lze na každém kroku narazit na šedivé paneláky, anebo procházet dlouhými fádními ulicemi či koloniemi přikrčených dělnických domků. Město se však očividně mění. Všude se pracuje, většina chodníků a silnic je rozkopaných, opravují se fasády domů, v centru už existuje několik příjemných pěších zón.

„Na radnici vládli po pětatřicet let komunisti. Zbourali polovinu historického jádra a nastavěli tam paneláky a činžáky,“ říká Pierre, recepční hotelu Baudouin. Podle místních i podle statistických čísel to tady ještě před deseti lety nebyla vůbec žádná legrace. Doly a továrny postupně v osmdesátých letech zavřeli, město chátralo před očima, nezaměstnanost převyšovala celostátní průměr skoro o deset procent, stejně jako kriminalita. „Všechno se změnilo s novým starostou,“ říká Pierre. „Přilákal sem do okolí investory jako Toyotu, Mercedes, výrobce leteckých motorů společnost Bombardier, a podařilo se mu získat z evropských fondů dotace na přestavbu města. Teď už je to daleko lepší, i když nezaměstnanost je pořád ještě vysoká. To je ale specificky francouzský problém. Práce by byla, avšak ne každý po ní touží. Na druhou stranu se už člověk nemusí bát o auto nebo večerní chůze prázdnou ulicí. Že se něco mění, je vidět i na tom, že tady za poslední dva tři roky přibylo o třetinu restaurací a kaváren.“

Jeho slova potvrzují zaměstnanci komunikačního servisu místní radnice. Nezaměstnanost je ve městě 12% (celostátní průměr ve Francii kolísá mezi 9 a 10 procenty) a zmíněným úspěšným starostou byl současný ministr sociálních věcí Jean-Louis Borloo. Díky novým finančním zdrojům probíhá generální rekonstrukce inženýrských sítí, stavějí se tři linky tramvajové dopravy, budují nové pěší zóny, parky, rodinné domky pro sociálně slabší populaci, které by postupně měly nahradit komunistické paneláky.

„Do Valenciennes jsem přišel za prací,“ odpovídá v jednom baru, jenž mimo jiné nabízí gastronomickou specialitu celého francouzského severu – různě upravené mušle s hranolkami – čtyřicátník bonvivánského vzezření Pascal. „Celý život jsem žil v Calais, dělal jsem v textilce. Před pár lety ale firma přesídlila do Indie. Co teď? Čtyři děcka na krku, manželka v domácnosti a v Calais, co se týče zaměstnání, chcípl pes. Do Anglie se mně nechtělo. Já vím, že se tam práce sežene rychle, ale sakra jsem přece Francouz. Naštěstí jsem brzo narazil na náborový inzerát Toyoty. Hned mě vzali. Pracuju v lisovně, našli jsme si tady docela levný byt, jde to. Hlavně že jsem nemusel opustit sever. Mně se tu líbí, i když zbytek Francie nad námi ohrnuje nos. Prý tady pořád prší, rovina, kde nic tu nic. Ale já mám rád dobré pivo a to je nejlepší na severu.“

V padesátitisícovém Arrasu panuje horké dusno před bouřkou. Čtvercové náměstí lemované středověkými domy s podloubím je plné aut. V okolních uličkách probíhá pravidelný trh se zeleninou, ovocem, sýry a rybami. Ruch tržiště utichne až v okolí katedrály, za jejíž apsidou odpočívá starší pošťák se žlutým kolem. „S takovýma otázkama jděte do háje, o referendu k ústavě nechci ani slyšet,“ říká nevrle na reportérský pokus o rozhovor. „A víte proč? Text té vaší ústavy poslala vláda do každé domácnosti Francie. V pořádku, jsme demokratická země a lidi mají právo na informace. Ale víte, kolik ta vládní obálka vážila? Přesně 285 gramů. Já denně obejdu na 700 schránek, což pro mě představovalo skoro dva metráky zátěže navíc. A zadarmo. A pak po mně chtějí, abych volil ano.“ Ptám se zkušeného doručovatele, proč jeho spoluobčany před hlasováním tak vyděsil přízrak polského instalatéra. „Protože jsou blbí,“ odpoví rázně. „Každý, kdo má rozum v hlavě, přece ví, že by si ve Francii dělník nebo řemeslník z východu neškrtl. Buď taková práce opravdu není, nebo ji už dávno dělají na černo a za pár šupů Afričani.“ Od východu katedrály nás celou dobu poslouchá vysoký muž středních let a najednou přátelsky naváže: „My na severu se Poláků nebojíme,“ říká, „vždyť skoro každý třetí místní člověk je polského původu. Před válkou tady v dolech pracovaly stovky Poláků, pak se tu oženili a zůstali. Běžte se podívat na hřbitov, anebo zalistujte telefonním seznamem, samá polská jména. Ani bych se nedivil, kdyby tu díky příbuzenským vztahům už nějací skuteční polští instalatéři pracovali.“

Kam zmizely vlaštovky

Dálnice do Paříže stále protíná jednotvárnou rovinu podobnou krajině okolo belgických hranic, vesnice po stranách už ale podstatně změnily vzhled. Domy jsou z šedých kamenů či betonových tvárnic nahozených žlutou omítkou a oproti severním střechám s klasickými červenými taškami tady převládá azbestově černá břidlice. Blízkost metropole ohlašuje mrak hnědého smogu nad obzorem, zábavní park Asterix, gigantické letiště Charles-de-Gaulle Roissy a narůstající počet překladišť, továren, předměstských sídlišť. Hlavnímu městu se však lze vyhnout složitým manévrováním v propletenci dálničních obchvatů. U městečka Mer ukazuje odbočka do oblasti proslulých zámků na Loiře a dálnici přecpanou prázdninově naloženými vozidly s převážně francouzskými, belgickými a holandskými poznávacími značkami tak vystřídá klidná okreska zalitá paprsky teplého slunce.

„Loira je mezi francouzskými řekami výjimkou. Má spoustu slepých ramen, opuštěných zátočin a pustých písečných ostrovů. Mimoto často zaplavuje okolní louky a na těch pak kvetou koberce kvítí. Mám to tady rád,“ říká starý rybář zahleděný na prohnutý vlasec mizící v nazlátlých vlnkách. Po diskusi o zmařených nadějích Paříže uspořádat olympiádu – „dobře jim tak, mysleli, že to mají v kapse, i televize dopředu plánovala dvouhodinový oslavný program a najednou taková rána, mně to ale vůbec nevadí, já mám jiné starosti“ – se hovor stočí, jak jinak, k „Evropě“. Rybář Gaston je přesvědčen, že politici šli na ústavu „moc hopem“. „Když jste přišli vy, mělo se chvíli se vším počkat,“ říká. „Až se to usadí.“ Na dotaz, co nebo koho zná z nových členských zemí Unie, chvíli přemítá a pak vesele prohodí: „Už delší dobu polskou vodku a ode dneška vás.“ Když se loučíme, děda smutně pokývá hlavou a řekne: „Víte, co je ale daleko vážnější než celá podělaná Evropa? Všiml jsem si, že v posledních letech úplně zmizely vlaštovky. A přitom jich tady kdysi bývala celá hejna.“

Zámek Chambord stojí uprostřed rozlehlé obory staletých dubů a buků a díky vnější bohaté dekoraci patří k mistrovským dílům renesance. Nechal ho postavit král František I. (1494–1547), ovlivněn tvorbou renesančních stavitelů, na jejichž díla narazil v době svých válečných tažení do Itálie. Průvodce zámkem je vytištěn v deseti jazycích, neboť dnešní Chambord připomíná babylonské jazykové bludiště: jezdí sem turisté z celého světa. „To je fajn,“ kvituje to spokojeně mladá zmrzlinářka před vchodem, „aspoň se kšefty hýbou. Když tady okolo Loiry nemáte vinohrad, hotel, golfové hřiště nebo přinejmenším kozí farmu, kam taky jezdí turisti, musíte brát každou příležitost – a zmrzlina se prodává dobře. Evropská ústava? Já to vůbec nečetla. Ano, volila jsem, ale co, to vám neřeknu. Francie je moje země a jsem tady spokojená, co tvrdí noviny nebo politici, mě moc nezajímá. Že zmizely vlaštovky? Asi budou někde jinde.“

Departement Loire-et-Cher je lehce zvlněný a posetý množstvím rybníků, mezi nimiž vedou cyklistické dráhy a stezky pro pěší turistiku. Vesničky s bíle natřenými domy ozdobenými záplavou květin září v podvečerním slunci jako kusy šlehačky na ovocném dortu. Co chvíli se objeví hotel, penzion, tenisové kurty, bazén či golfové hřiště, ručně popsané cedule u silnice lákají ke koupi vína, kozích sýrů, čerstvého ovoce nebo zeleniny.

Vesnice Martizay leží na řece Claise ve spodní části dalšího departementu Indre-et-Loire. Lze tu přespat v zájezdním hostinci Auberge de bords de Claise a ochutnat krajové menu – koláč s lístkového těsta plněný kozím sýrem, kusy pečené šunky s cibulí a žlutými fazolkami zalité smetanou a třetinku červeného vína Tourain. Majitel hostince nechce o Francii ani Evropě mluvit a „zbytečně se rozčilovat“. Zato opodál večeřící starší žena má do řeči chuť. „Volila jsem ano,“ říká. „Francie bez Evropy dnes už ve světě nic neznamená. Musíme se všichni spojit, abychom mohli líp odolávat mocenskému tlaku Ameriky a ekonomickému Číny.“ Na to se hostinský ušklíbne a řekne: „Fajn. Ale než k tomu historickému spojení dojde, mohli by nám tu nejdřív snížit daně a povinné sociální dávky. Potřeboval bych sem jak sůl dva zaměstnance, ale nemám na to.“

V okolí Limoges se válí mlha a hustě prší. Sem tam mléčný závoj jemně zprůsvitní a odhalí siluety rezavých krav roztroušených po strmých svazích. Nebe se roztrhne teprve v Aix-sur-Vienne, kde v místním pekařství stojí za pultem starší paní v květované zástěře a bačkorách. Očividně se chystá krámek zavřít, je těsně po dvanácté a v okolí se už nic nehýbe. Přesto ochotně rozkrájí dvě bagety, aby připravila požadované sendviče. Na otázku, co si myslí o současné Unii, překvapeně vykulí oči, ale pak prohodí: „Syn to sleduje, ten to bude vědět,“ a otevře dveře do vedlejší přípravny těsta, kde za velkou dřevěnou deskou sedí moukou zaprášený mladý tělnatý muž a něco pojídá.

„S rozšiřováním Evropy souhlasím, ale bez Turecka, to bych tam netahal. Francie udělala dobře, že řekla ne. Je to jasný signál, že Evropu chceme, ale ne jak ji někde rozhodnou. Lid má mít taky slovo. Správně měli udělat referendum ve stejný den ve všech členských zemích.“ Mladý pekař se na okamžik zamyslí a dodá: „Až máma jednou umře, možná to tady zavřu a přestěhuju živnost někam nahoru, třeba do Litvy. Pořád mě to táhne na sever, ani nevím proč. Taky jsem viděl v televizi reportáž o jednom Francouzovi, co otevřel pekařství v Polsku a skvěle mu to tam funguje. Proč to nezkusit, že jo.“

Angličanů jako much

Périgordsko bývalo starou provincií středověké Francie kousek od Bordeaux, dnes patří do regionu Akvitánie. Je to kopcovitá země zaslíbená vínu, švestkám, ořechům, tabáku, slunečnicím a obilí. Francouzským gurmánům však v první řadě evokuje lanýže, armagnac, jemné paštiky, v oleji nakládané kozí sýry, delikátní pochoutky z kachních i husích jater a především cassoulet, neboli ragú z fazolí vařených v husím sádle s rajčaty, česnekem, cibulí a drůbežím masem.

Tvářnost zdejších měst i krajiny už částečně modeluje jižní klima – rozlehlé kamenné farmy se zastřešenými verandami a skořicovými taškami na střechách, úzké slunci se bránící uličky městeček se španělskými balkónky na bílých fasádách domů, načervenalá půda, oleandry, pinie, divoké olivovníky, kaktusy, první palmy, ale i pole s nazlátlou pšenicí nebo slunečnicemi, nekonečné řady zelených vinohradů.

Podobně jako ve Flandrech tento idylický obraz opět skrývá pohnutou historii. O Périgordsko se za stoleté války krvavě přetahovali Angličané s Francouzi a pohled slavného rodáka, filozofa Michela de Montaigne (1533–1592) na dobu náboženských válek mezi hugenoty a katolíky není rovněž oslavou humanity: „Příbuzní, sousedi a spoluobčané se pod záminkou zbožnosti a náboženství rdousili, rozparovali, upalovali a zaživa předhazovali zubům a rypákům hladových psů a vepřů.“ Dnešní vášně a problémy naopak hlásají hesla rozvěšená okolo silnic: „Zemědělec není otrok!“ nebo „Kontrola zemědělců Ano – Ne inkvizice!“

Montillac je zapadlá osada v departementu Lot-et-Garonne. Leží na jednom z kopců a žije tu na padesát lidí. Mimo zchátralý kostelík nad vyprahlým hřbitovem s několika rezavými kříži představuje další místní pozoruhodnost už jen polorozpadlý kombajn u lesa. Podle paní Isabelle Marceronové, která v Montillacu v létě pronajímá dům, do této oblasti míří zejména Angličané. „Bydlí jich u nás deset. Pak dva Belgičani, ale ti sem jezdí jenom na prázdniny, a na konci osady začal loni opravovat dům nějaký Švéd. Tak proč bych se měla bát Evropy, ať se tady klidně usadí Maďaři nebo Češi. Aspoň zachrání ty naše opuštěné baráky a nadto potřebují naše řemeslníky, zedníky, jezdí nakupovat, utrácejí tady peníze za víno, ve městě v restauracích nebo kavárnách, tak co!“

Její slova potvrdí i vinař a člen zastupitelstva v sousední vesnici Soumensac, šedesátiletý Jacques Teset: „Britů je tady opravdu dost, usazují se tu, protože ceny zdejších nemovitostí jsou minimálně o třetinu nižší než u nich, a taky kvůli příjemnému počasí. Díky nim vyděláváme i my drobní podnikatelé, ale na své si přijde i stát. Musejí třeba platit místní daň z obydlí jako Francouzi. Navíc je u nich sympatické, že se učí francouzsky a taky zapojují do našeho života. U nás je v zastupitelstvu jeden Angličan a existují už i případy, že byl starostou vesnice zvolen Brit.“

Podobně hovoří i majitel místní tesařské a pokrývačské firmy, Didier Viremouneix, před jehož domem visí cedule s nápisem „Hledám dělníka“. „Už tady visí rok a to mám i inzerát na pracovním úřadě v Bergeracu,“ říká opálený třicátník s měkkým jižním přízvukem. „Možná bych přijal i dva, práce je jak na kostele. Od Bretaně až do Biarritzu vlastní venkovské domy na dva miliony Angličanů. Tady u nás je jich jako much. Kupují opuštěné baráky nebo přímo ruiny, mají prachy a my jim to opravujeme. Z místních lidí nikoho neseženu, každý má práce s hospodářstvím až nad hlavu, a ti z města? Odpracují někde pár měsíců, aby měli na podporu. A pak, komu by se chtělo na venkov za prací.“

Poddané Jejího Veličenstva francouzský venkov vskutku láká. V okolních starobylých městečkách je slyšet angličtina na každém kroku. V novinových stáncích převažuje britský tisk, samoobsluhy i taverny nabízejí oproti jiným částem francouzského jihu daleko větší výběr piva a skoro každý obchůdek je opatřen nápis „Here speak English“. „Kdyby nebylo Angličanů, neměla bych tuto práci,“ říká zaměstnankyně benzinové pumpy v Durasu. „Šéf mě přijal, když se mu zdvojnásobila klientela.“

S podobným názorem však nesouhlasí skupinka zedníků v montérkách opřená o barový pult zahradní restaurace u břehů jezera Castelgaillard. „Cizinci a hlavně Angličani tu všechno skupují, ceny nemovitostí vyletěly kvůli nim šíleně nahoru a normální Francouz už na to nemá. Vždyť je to hanba! Ať každý zůstane pěkně doma. My jsme tady žili spokojeně i bez Angličanů,“ říkají. Na otázku, co si myslí o současné podobě EU, odpoví nejmenší z nich, který má ale nejsilnější hlas: „Ho… My jsme zvyklí makat rukama a každý večer za sebou vidět kus dobře odvedené práce. Ta vaše Evropa jsou jenom kecy těch nahoře, kterým jde o prachy. Každý ať se pěkně stará sám o sebe a u sebe!“ Ohledně zamítnutí pařížských olympijských ambicí a vítězství Londýna říká: „Angláni razí to svoje fair play, jenom když jsou si jistí vítězstvím. Jinak podvádějí, lobbují a podplácejí daleko líp než ostatní.“ Ale dotaz, proč dnešní Francie budí zdání bezradného tápání v ekonomice i v evropských otázkách, už je moc a doprovodí ho kusé výkřiky: „Nech toho… Měl bys dělat něco užitečnějšího, než tahat z lidí rozumy.“

Tudy kráčel Panenka

Dálniční mosty za Toulouse čas od času zdobí sprejem nastříkaný nápis „Ne evropské konspiraci!“ Samotná dálnice je přesto přeplněná osobními auty i kamiony s poznávacími značkami snad všech evropských států. Směřuje k břehům Středozemního moře, jehož blízkost věští i krajina za svodidly. Vedrem rozpukaná žlutohnědá půda, bílé skály, osamocené cypřiše, trsy seschlé trávy, bodláčí a chrpy, vinná réva plazící se kousek nad zemí, stáda ovcí na skrovných pastvinách.

Po chvíli se začnou objevovat na vršcích Corbieres ruiny katarských hradů – Foix, Puivert, Arques, Termes. Spolu s dalšími v nedalekých Pyrenejích tvořily souvislý obranný řetěz království a zabránily postupu Španělů do francouzského vnitrozemí. Za odměnu byli Kataři církví prohlášeni heretiky a inkvizice je spolu s královskými vojsky ve 13. století zmasakrovala a víceméně vyhladila.

U Narbonu se dálnice zatočí ještě víc na jih, směrem na Perpignan. Z jedné strany moře nebo obrovské mořské rybníky, z druhé Corbiery a Pyreneje a mezi tím klikatá vlnící se cesta, o které historik Paul Couder píše: „Tento úsek poměrně rovné země mezi mořem a horami byl od pradávna jedinou komunikací mezi španělským poloostrovem a kontinentem. Je to cesta, kudy kráčel mytologický Héraklés při putování za zlatými jablky, tudy se valili Hannibalovi sloni k branám Říma, pochodovaly římské legie, táhli barbaři a v době moderní se řítí masy Evropanů ke katalánským či andaluským plážím.“ Což je pravda relativní, neboť posledních 50 km k odbočce do přímořské vesnice Leucate trvá díky dopravní zácpě skoro hodinu.

V malém přístavu letoviska Odysseus je řada dílen, kde se zpracovávají vylovené mušle, krevety a ústřice. Jeden z plechových domků s malým krámkem, kde lze produkty moře ochutnat a zakoupit, patří chovateli mořských živočichů, čtyřicetiletému Ericu Billotovi, který po několika větách nabídne vyjížďku ke svým vodním plantážím.

Po dvacetiminutové plavbě se na hladině rybníka objeví aleje z železničních kolejí zaražených vertikálně do dna a propojených kovovými lištami či dřevěnými tyčemi, z nichž visí zčernalá lana mizící pod hladinou. Eric se svým bretaňským zaměstnancem Patrickem začnou lana vytahovat. Na každém konci je z provazů spletený pytel plný ústřic nebo včelímu roji podobný chuchvalec mušlí. „Ty ústřice jsme tady vysadili před rokem a půl, mušlím stačí necelý rok,“ vysvětluje majitel, „patří mně deset alejí a práce spočívá v tom, že je postupně objíždíme, do moře spouštíme nové násady anebo vytahujeme ty, které dozrály. Pak je očistíme a prodáváme buď náhodným zákazníkům nebo do výkupny.“ Na otázku, zda mu nějak ztrpčuje život Brusel se svými direktivami nebo evropská konkurence, kroutí Eric záporně hlavou: „Ani ne. Unie jenom zpřísnila hygienická nařízení. Musel jsem koupit nový lodní motor, vykachlíčkovat dílnu, pozinkovat pracovní stoly. Taky se pravidelně a pečlivěji než dřív kontroluje kvalita vody. Kdo mně spíš ztrpčuje život, je naše vláda. Pětatřicetihodinový pracovní týden! Vždyť je to k smíchu. Kdybych to dodržoval, tak zkrachuju. Taky bych klidně zaměstnal ještě pár lidí, ale copak to jde při těch daních a sociálních poplatcích? Pořád tam nahoře řvou, vytvářejte nové pracovní příležitosti, ale oni přitom vytvářejí podmínky, že má podnikatel pocit, že ho za jeho aktivitu spíš trestají, než aby mu pomohli!“

Když loď dorazí k přístavnímu molu, Patrick ji přiváže a začne vynášet plné bedny a kýble do dílny. „Podívejte se, jak to zase přivázal. Bretonec a neumí základní námořnický uzel,“ prohodí Eric, uzel převáže a zeptá se: „Jak jste říkal, že se teď jmenuje Československo?“ Po odpovědi se otočí k dílně a zařve na Patricka: „Jestli budeš dál tak blbě přivazovat člun, tak to tady zavřu, podnik přestěhuju do Česka a budeš bez práce.“ „A znáte něco v Česku?“ Bez zjevného váhání řekne: „Panenku, na tu jeho penaltu nikdy nezapomenu!“

Mořská pláž, kde se přes den povalují Francouzi, Němci, Holanďané a Skandinávci, je v podvečer na konci července pustá. Šplouchání vln a křik racků však není slyšet, neboť na opačné straně letoviska probíhá rockový koncert toulouské kapely Manhattan. Nad jemným bílým pískem a inkoustově modrou hladinou tak duní decibely a převážně anglické texty písní letí do postupující tmy, někam směrem k Africe.


Kniha Jaroslava Formánka Francouzský rok vyjde letos na podzim v nakladatelství Revolver Revue.


Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte