Poklady netoužím vlastnit, protože bych se o ně neuměl postarat, ale chodím se z nich občas radovat k příteli antikváři, který z trezoru vždycky vyndá nějaký cenný objev. Před rokem jsem si směl prolistovat první vydání Kafkova Ortelu, kam autor vlastnoručně vepsal vtipně zoufalé věnování sestře Ottle. Letos tu čekalo několik dopisů, které poslaly známé osobnosti Franzi Werflovi po oslnivém úspěchu jeho prvotiny Přítel světa. Zatímco mu literáti jako Rainer Maria Rilke nebo Stefan Zweig napsali celkem čitelně, boháč a politik Walther Rathenau složil mladičkému básníkovi hold tak energickými tahy pera, že jsem vyluštil jen číslice v datu: 1913. V srpnu toho roku začíná děj slavného románu Roberta Musila Muž bez vlastností, kde Werfel i Rathenau vystupují pod jinými jmény jako dosti zlomyslné karikatury ducha doby, jež směřovala k válce a zániku. A já držel v ruce kus jejich tehdejší skutečné korespondence, o níž Musil přes veškerou genialitu neměl ani tušení.
Dopisy pocházely z jakési pozůstalosti. Patřily k větší sbírce autografů, kterou antikvář nejdřív odmítl, neboť mezi památkami na české celebrity v čele s Gustávem Husákem a Vladimírem Remkem těch několik německých dopisů přehlédl. Ani dědic netušil, jak se tu ocitly, a dost se divil, když za ně nakonec dostal slušnou pětimístnou sumu, zatímco ostatní klenoty nikdo nechtěl ani zadarmo. Třeba si hořce pomyslel, že jsou na tom Němci v Čechách zase líp – nějaký Rilke, ale jeho podpis má najednou větší cenu…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
