Rozpaky nad šedesátkou

Diamantové výročí konce druhé světové války přináší více rozpaků než předchozí šedesátky. Loni v Normandii to bylo jasné, sešly se veškeré světové celebrity – a poprvé přizvaly ke vzpomínce na rozhodující krok k jejich porážce i Němce. Také letos v Osvětimi si osvobození symbolu tragédie holocaustu připomínal na místě samém celý svět. Ale co teď? V Moskvě se sejde Putin s Bushem, Němci však poslouchali Schrödera v Berlíně, Francouzi Chiraca v Paříži a Britové vítězného Blaira v Londýně. Jako by Evropě i světu scházel společný jmenovatel, ač jeden se vysloveně nabízí: 9. květen jako Den Evropy.

Už dvě generace v míru

Přitom jde o obecnou oslavu konce největší války dějin. Přinesl 8., respektive 9. květen (v rozdílných datech hraje roli časový posun mezi střední Evropou a Ruskem ohledně začátku kapitulace) mír, svobodu, nebo spíše jen další zotročení? Právě na této otázce se lámalo rozhodování o účasti v Moskvě, právě proto tam nejedou lídři Baltů a Ukrajiny. Mír v Evropě před 60 lety skutečně zavládl. Ale svoboda? To už je horší. Svoboda, naděje a prosperita si razily cestu pouze v západní části kontinentu.

Právě tam je druhá světová válka vnímána jako první globální konflikt, kdy se již v jeho průběhu uvažovalo o tom, jak zabránit jeho opakování. Ještě za války otcové zakladatelé Evropské unie, ač spolu nebyli v přímém spojení, uvažovali podobně: Až vyhrajeme…