2005/16

Nejdřív to vypadalo beznadějně, pak už byla dohoda o nové překlenovací vládě téměř na světě a nakonec ji pohřbili sociální demokraté za mohutné podpory hlavního vyjednávače Stanislava Grosse. ČSSD se rozhodla stát za svým předsedou až do konce, i kdyby měl být hořký jakkoli.

Záchranná síť se mění v lepkavou past a úředníci začínají mít neklidné spaní. Mají na krku statisíce tun nepotřebné pšenice a dost možná také žaloby rozlícených zemědělců, kteří mají pocit, že naletěli. První sezona strávená pod křídly společné zemědělské politiky Evropské unie končí fiaskem. Jako z udělání byla totiž vloni dobrá úroda.

Po týdnech, kdy se o chuti policie posadit ho do kriminálu za neznámý zločin jenom dočítal v novinách, dostal exministr Vladimír Mlynář konečně úřední obvinění. Pochyby vznášející se nad případem to však nerozehnalo. Naopak.

Uplynulo třiašedesát let od seskoku parašutistů ze skupiny Out Distance u Ořechova na Vysočině. Noviny přinesly zprávu, že se v Británii vdala Camilla Bowlesová za Charlese Windsdora. Mezinárodní měnový fond varoval, že cena ropy může vyskočit i na sto dolarů za barel. Průmyslová výroba zvolnila tempo. Evropský parlament doporučil členským zemím EU podepsat přístupovou dohodu s Bulharskem a Rumunskem. Milion diváků sledoval pohřeb papeže Jana Pavla II. v České televizi. Poslanecký klub, ústřední výbor sociální demokracie a její předseda Stanislav Gross odmítli novou koaliční vládu, kterou předtím s lidovci a unionisty vyjednal tým vyjednávačů ČSSD v čele se Stanislavem Grossem a kterou neměl jako premiér vést Stanislav Gross; politické strany oznámily, že česká vládní krize pokračuje.

Nový film režiséra Martina Šulíka Sluneční stát aneb Hrdinové dělnické třídy, který má premiéru tento čtvrtek, si už stihli někteří publicisté překřtít na „ostravské Do naha“. Stejně jako v půvabné britské komedii i tady přijdou čtyři kamarádi o práci ve fabrice a v chudém, nezaměstnaností sužovaném regionu nemohou narazit na novou. Nezaloží si ale striptýzovou show jako vysloužilí britští oceláři, jsme totiž v Ostravě a je třeba zůstat trochu při zemi. Čtveřice si koupí ojetý náklaďák Mercedes a pokusí se podnikat ve stěhování. Není to ale žádný zlatý důl, ještě ke všemu jim někdo brzy automobil ukradne a do toho příběh zamotá nevěra.

Na to, jak se Spojené státy změnily pod vlivem Bushovy politiky domovské bezpečnosti, si česko-americký fotograf Antonín Kratochvíl stěžoval už v loňském rozhovoru pro Respekt. Nyní máme možnost v Ateliéru Josefa Sudka vidět pod názvem USSA výběr jedenácti fotografií z jeho cyklu Homeland In/Security, v němž se rozhodl proměněnou atmosféru Ameriky zachytit. Kratochvíl nechodí pro slova daleko – nálada ve Spojených státech mu prý připomíná „Sovietblock“. Fotograf v poslední době inklinuje k čím dál syrovějšímu záznamu, nervnímu těkavému a neustále rozpohybovanému obrazu světa.

Loni devadesátiletý George Tabori je ve světě znám hlavně svými divadelními hrami. Řadu z nich uvedla v posledních patnácti letech také česká divadla a nejslavnější u nás vyšly před pěti lety knižně pod názvem Černé mše. Titul dobře vystihuje jejich temné ladění, poněkud však opomíjí Taboriho vpravdě šibeniční humor. Hrůzným prazážitkem, k němuž se autor opakovaně vrací, je holocaust, při němž zahynul jeho otec i valná část příbuzných.

Publikum dodnes uctívá mnoho kapel, které vzešly z kvasu 60. let – ať jsou to stále aktivní Rolling Stones, nebo již dávno rozpadlí Doors. Jejich inspirátorům se již tak mnoho pozornosti nevěnuje, i když někteří z nich ještě hrají. Příkladem je americký bluesman Bo Diddley (na snímku), jehož syrové kousky převzaly do svého repertoáru obě jmenované kapely. Právě ona syrovost písní na pomezí blues a rock’n’rollu s příměsí rachtajících latinských rumbakoulí všechny fascinovala. Zatímco slavné kapely dokázaly ovšem bluesovou látku dále rozvinout, Diddley tak trochu ustrnul v 50. letech. To ale nemusí milovníkům žánru příliš vadit. Bo Diddley zahraje v pražském Lucerna Music Baru tento čtvrtek.

„Žádné umění bez opojení.“ Tato teze Jeana Dubuffeta, pravděpodobně nejvýznamnějšího francouzského umělce druhé poloviny 20. století, zdobí vstup výstavy Dubuffet a art brut v düsseldorfském Kunstpalastu. Její kurátor, ředitel muzea Jean-Hubert Martin je etnolog a nekonvenční historik umění, který jako jeden z mála neuznává bariéry mezi uměním Západu a třetího světa, mezi etablovanou modernou a tvorbou autodidaktů.

Tenhle scenáristický fígl zná každý, kdo v posledních letech občas navštívil kino: na plátně sledujeme několik postav, které zdánlivě nemají nic společného, ale ve finále s údivem zjistíme, že zhýralec A je vlastně otcem frustrované slečny B nebo že pana C zabila v džípu zamyšlená D. Rozluštění záhady bývá tak působivé, že dokáže zamaskovat i případné nedostatky filmu. Režisér Břetislav Rychlík ve svém čerstvém celovečerním dokumentu Kamenolom boží také od začátku nechává znít polyfonii hlasů, jež spolu zdánlivě nesouvisí a na konci se nečekaně protnou. O efektní překvapení tu ale nejde. Autor naslouchá osamělým tónům a nakonec je spojuje v akord, v němž najdou společný smysl. Ten nápěv má jméno severní Čechy a zdaleka není tak depresivní jako panorama s kouřícími komíny, které si režisér vybral pro filmový plakát.

Dnes se přívlastek kultovní používá pro kdejaké dílko, pokud jeho autor sežene alespoň pár uctívačů. Pravý kult však musí být prověřen časem. Příběhy, které vytvořil britský komiksový scenárista Alan Moore, mají ovšem na tuhle charakteristiku nezpochybnitelný nárok. Nedávno se na český trh dostalo Moorovo nejslavnější dílo Strážci – jedna z knih, jež kdysi přehlížený brakový žánr dokázala pozdvihnout na uměleckou úroveň, jakou očekáváme od filmu nebo literatury.

Když filozof Friedrich Nietzsche před více než sto dvaceti lety slavnostně prohlásil, že Bůh je mrtev, bylo to konstatování – většina jeho současníků už náboženstvím vskutku nežila – a zároveň program: odstranit poslední zbytky tradice, jež podle Nietzscheho svazovala, křivila a odčerpávala síly. A Nietzsche nebyl první ani poslední. I mnozí jiní evropští vzdělanci považují za samozřejmé, že náboženství končí: přichází věk vědy, rozumu, pozemšťanství.
Sociologická data jim většinou dávají za pravdu. Z nesčíslného počtu příkladů si připomeňme třeba jen milionový pokles počtu věřících mezi dvěma posledními českými sčítáními lidu anebo neschopnost církví prosadit zmínku o Bohu do preambule evropské ústavy. Jak ale s touto sekularizační teorií sladit události kolem smrti papeže?

Andrej Končalovský (*1937) je syn básníka Sergeje Michalkova (autora sovětské i ruské hymny) a básnířky Natálie Končalovské, jeho starší bratr je známý režisér Nikita Michalkov („Otrokyně lásky“, „Oči černé“, „Znaveni sluncem“ aj.). Studoval klavír na konzervatoři a režii na filmové fakultě u Michaila Romma. Už během studií začal spolupracovat s Andrejem Tarkovským (napsali společně mj. scénář k slavnému filmu Andreje T. „Andrej Rubljov“), absolvoval celovečerním „Prvním učitelem“ (podle novely Čingize Ajtmatova). Z jeho dalších prací je třeba připomenout snímky „O kulhavé Asje“ (22 let byl cenzurou zakázaný), „Šlechtické hnízdo“, „Strýček Váňa“, „Romance o zamilovaných“ a čtyřdílnou „Sibiriádu“. V roce 1980 odjel do USA, kde točil v Hollywoodu, dnes má pravidelný pořad v ruské televizi, často režíruje na světových operních scénách, natáčí pro americkou a francouzskou televizi. Před několika dny pobýval v Praze jako host Febiofestu.

Zrovna v těchto dnech bilancují účet po životní prohře, kterou s nimi nese celá země. V souboji o čáru dálnice přes České středohoří neuspěli. Přesto si mladí ekologové mohou připsat kladné body: ukázali, že se umí brát o svou vizi, chopit se úkolu a dovést ho až do konce – byť nikoli vítězného – lépe než většina našich současných politiků. A jejich příběh současně nabízí i možnou odpověď na otázku, proč u nás stále ještě mocní prosadí svou, kdykoli si zamanou.

V Baskicku se rozhoduje, zda se vyplní staletá touha malého národa a podhorská země se demokratickou cestou oddělí od Španělska. Byl by to historický zlom. V centru dění stojí nenápadný a zarputilý politik, který se teprve nedávno naučil obstojně baskicky – Juan José Ibarretxe.

Londýn, v jistém smyslu hlavní město třetího světa, se chystá na parlamentní volby 5. května. Zoufalství britských konzervativců dosahuje vrcholu. Zdá se, že Tony Blair, ač jde do klání s dalšími reformami, bude opět slavit úspěch. Toryovský vůdce Michael Howard loví poslední témata, která by usměvavého pána Downing Street 10 mohla sestřelit. Přistěhovalci dobře vědí, že jejich téma se vytahuje jako poslední trumf. Nejinak je tomu i v roce 2005 na britských ostrovech. Howard obvinil Blaira, že „zametá téma imigrace pod koberec“. Labouristé se ihned proti nařčení z pussyfooting (tichošlápkovství) ohradili. Podle předvolebních preferencí tak konzervativní recept, obsahující zřízení nové hraniční policie, azylových center vně Británie a vypovězení uprchlické konvence OSN, nebude vyslyšen. Totéž se týká silácké rétoriky ultrakonzervativní Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP), která zabodovala ve volbách do Evropského parlamentu. Její doufání v „až 20 poslaneckých míst“ v britském většinovém systému je z říše fantazie. Program příští vlády tak bude zřejmě oscilovat mezi labouristickým nijak drastickým zpřísněním imigrace a multikulturní tradicí liberálních demokratů.

Menší penze a víc let strávených v práci – to je hlavní a nepříliš překvapivá věštba našeho budoucího osudu. Vyplývá z analýzy expertního týmu, který před rokem pověřili předsedové parlamentních politických stran úkolem propočítat jejich představy o tom, jak by měl vypadat český důchodový systém. I když jde o očekávatelné závěry, je jejich existence krokem kupředu. Politici i veřejnost si totiž mohou prohlédnout dopady politických vizí v dlouhodobém horizontu.

Nebyl to summit, který by zahltil televizní zprávy ve světě, a přesto doma, ve Svaté zemi, vyvolal více emocí než lecjaký slavnostní podpis smlouvy. Na Bushově ranči v Texasu dohadovali lídři USA a Izraele americkou podporu pro stažení židovských osad z Gazy. Uspěli, nebo neuspěli? Záleží na úhlu pohledu. To, co je maximum pro Šarona – největší stažení židovských osad v dosavadní historii –, je pro Bushe jen drobnější kamínek do mozaiky jeho snu o novém Blízkém východě. K tomu, aby postavil celý region na pevnější a demokratičtější, tudíž bezpečnější základy, potřebuje nejenom klid v Iráku, ale též ve Svaté zemi.

Navzdory větším či menším nadějím skončil minulý čtvrtek pokus o sestavení koaliční vlády premiéra Jana Kohouta nezdarem a měsíční nejistota kolem vládnutí v Česku trvá dál. To je ne úplně povzbudivá zpráva. Nejde ani tak o to, že zkrachovala důležitá politická jednání. A kupodivu nejde ani o fakt, že vláda kvůli tomu prakticky nefunguje. Celkem spolehlivé ukazatele, jako je burza nebo kurz koruny, to přecházejí s hlasitým zívnutím. Podstatné ale je, že pacient jménem ČSSD je v horší kondici, než se ještě před týdnem zdálo. Nejsilnější vládní strana totiž přestala dělat politiku, které by bylo rozumět. Z politiky ve službách veřejnosti se stala politika pro kroužek zasvěcenců se stranickými knížkami, kteří v naší režii rozehrávají nějakou nesrozumitelnou hru. Anebo ještě jinak: Je normální, když se demokratičtí politici neumí měsíc shodnout na řešení vládní krize? S vědomím událostí uplynulého měsíce musí znít odpověď – ano, v této společnosti je to normální. Zároveň je ale nutné zkoumat, co z této odpovědi vyplývá dál.