2005/15

V Jízdárně Pražského hradu otevřeli Svět Zdeňka Buriana. Zemřel Saul Bellow. Po teplých dnech se ochladilo a na horách padal sníh. Kvůli pokračující tuzemské vládní krizi odložila svou pražskou návštěvu německá ministryně zdravotnictví Ulla Schmidtová. Prezident republiky a ministr zahraničí se v Římě zúčastnili pohřbu papeže Jana Pavla II. Volba nového papeže nebude vůbec jednoduchá, řekl při té příležitosti kardinál a primas český Miloslav Vlk.

Před několika dny, 5. 4. 2005, oznámily světové agentury, že v massachusettském Brooklinu vydechl naposledy Saul Bellow. Autor, který jako první v USA obdržel třikrát Národní knižní cenu (v roce 1953 za Dobrodružství Augieho Marche, v roce 1964 za Herzoga a v roce 1970 za Planetu pana Sammlera), v roce 1976 získal Pulitzerovu cenu (za Humboldtův dar) a byl poctěn nejvyšším uznáním světovým – Nobelovou cenou za literaturu. Spisovatel, jehož formálně i myšlenkově náročná díla se stala bestsellery.

Malíř Zdeněk Burian (1905–1981) patří vedle Josefa Lady k nejznámějším českým ilustrátorům minulého století, má však mnohem horší uměleckou pověst. Kritika jeho dílo většinou odsuzovala a kolegové řevnili na jeho popularitu, jinak jej však nebrali moc vážně. Kulturní veřejnost dodnes pořádně neví, co si o něm má myslet. Jako by Burianův zjev tak trochu splýval s jeho tematikou. Mistr exotických a prehistorických výjevů se v české výtvarnické džungli sám jeví jako exot, ba dokonce tak trochu jako praještěr ze zašlých časů měšťanského realismu, jenž v komerčním ústraní zázračně přežil klimatické změny po nástupu modernismu, avantgard i různých modifikací totalitního umění. Velká výstava v Jízdárně Pražského hradu, kterou k stému výročí umělcova narození uspořádala Správa Pražského hradu spolu s nakladatelstvím Gallery, zřejmě zahájí další kolo debat o hodnotách Burianova odkazu. Solidním základem je katalog výstavy i vůbec první burianovská monografie, jejichž autor Vladimír Prokop je také kurátorem celého projektu, doufejme však, že tím tříbení názorů teprve začíná.

Obrázek kubánské hudby, v posledních letech až příliš těsně spojený s milými staříky z Buena Vista Social Club, se po vzniku nového španělského filmu Habana blues zostra mění. Andaluský režisér Benito Zambrano, který počátkem devadesátých let studoval v Havaně filmovou fakultu, zblízka poznal a podrobně zmapoval místní hudební underground. Letos splnil svůj dávný slib a natočil podle vlastního scénáře překvapivý hudební dokument.

Dílo Evy Davidové nemá v české fotografii obdobu: coby dvaadvacetiletá studentka etnografie se náhodou v roce 1955 při návštěvě Slovenska dostala do romské osady a Romové se stali jejím celoživotním tématem. Věnovala se jim coby socioložka a etnografka, zaznamenávala vyprávění, nahrávala písně a přitom všem – fotografovala. Posbírané snímky dlouho nepovažovala za víc než doprovodný obrazový materiál, vlastně až v novém století je její práce systematičtěji vystavována. Kromě nesporných výtvarných kvalit, které dalece přesahují fotoamatérský průměr, mají fotografie Evy Davidové velkou hodnotu dokumentární: jako téměř jediná autorka zaznamenala ještě v druhé polovině padesátých let romské kočování i jeho násilný zákaz, detailně zdokumentovala slovenské osady, řemesla nebo životní styl.

Velká inventura – tak zní název putovního festivalu nezávislého divadla, který začíná tuto středu v pardubickém Divadle 29 a v dalších týdnech se představí v Plzni, Opavě, Liberci a Hradci Králové. Diváci se mohou těšit na celkem devatenáct různých představení. V Pardubicích probíhá festival od středy do neděle. Zajímavé bude čtvrteční taneční představení pražské choreografky Veroniky Švábové Mama Luna & Noise (viz foto) a zvláště páteční večer v režii Divadla Dno z Hradce Králové, kombinující širokou škálu žánrů, například loutky a kabaret.

Jedenadvacet nových písní čítá třetí album písničkářky Radůzy, které pod názvem V hoře vydává Indies Records. Harmonika, písně na pomezí francouzského šansonu a staropražské odrhovačky, neuhlazený zpěv – poznávací znamení Radůzina stylu se ani tentokrát nemění, jen ve studiu přibylo hostů. Desku písničkářka pokřtí v úterý 12. 4. v Balbínově poetické hospůdce v Praze.

Otevírám do tmy… – tak se jmenuje výstava padesáti grafických listů básníka a grafika Bohuslava Reynka zahájená minulý týden v Městské galerii v Telči. V posledních patnácti letech proběhly dvě rozsáhlejší výstavy Reynkova díla, současná expozice připravená kurátorkou Věrou Jirousovou zahrnuje grafiky vytvořené od 30. do 60. let a soustředí se na vzájemné souvislosti autorova literárního a výtvarného díla. Návštěvníci uvidí krajiny a zátiší, zahradu i dvůr Reynkova domu v Petrkově na Vysočině a také biblická podobenství. Doprovodnou výstavou je cyklus fotografií básníkova syna Daniela Reynka, který se svým otcem tiskl takřka všechny grafické listy. Jeho vlastní tvorba vychází ze stejných duchovních východisek. Ve čtvrtek 21. dubna zahraje v galerii Vladimír Václavek, který zhudebnil několik Reynkových básní.

Dieter Lokksarn bezmocně sledoval plameny olizující vegetaci jen pár metrů od jeho domu. Zdálo se jen otázkou času, kdy celá stavba lehne popelem. V tom náhlý poryv větru zahnal postupující oheň stranou a Dieterovo obydlí tak jako jedno z mála uniklo zkáze při nejzuřivějším požáru, jaký kdo v okolí Kapského města pamatuje.
„Bylo to příšerné,“ vzpomíná Dieter Lokksarn. „Borovice jako kdyby se proměnily na plamenomety. Oheň z nich šlehal vysoko k obloze. Okolní vegetací se požár rychle přehnal, ale tyhle stromy živily plameny děsivě dlouho.“
Původní flóru v okolí Kapského města tvoří směs místních travin a keřů označovaná jako fynbos. Na světě se nenajde území s pestřejší flórou. Na malém území Kapského poloostrova lze napočítat 7700 druhů rostlin, z nichž tři čtvrtiny rostou jen tady a nikde jinde. Mohlo by se zdát, že nějaká ta rostlina navíc nemůže fynbosu uškodit. Bohužel, evropské borovice nebo australské blahovičníky vyrostlé ze semen stromů vysázených před lety lesníky mění porost na zápalnou bombu.

Profesor Václav Pačes se narodil v roce 1942 v Praze. Po studiu na Přírodovědecké fakultě UK pracoval v Ústavu molekulární genetiky (od roku 1999 je tu ředitelem). Specializoval se na genetiku a genomiku, v 80. letech vedl tým, který jako jeden z prvních přečetl úplnou dědičnou informaci bakteriálního viru, je spoluautorem prvního českého syntetického genu. Přednáší na pražské Vysoké škole chemicko-technologické molekulární genetiku a genové inženýrství, působil na Yaleově univerzitě a na univerzitách v Chicagu, Seville, v Bristolu aj. Je autorem víc než sta původních prací. V letech 1993–1997 byl místopředsedou Akademie věd, před dvěma týdny byl zvolen jejím předsedou. Václav Pačes je ženatý a má dva syny.

České politické scéně dominuje vládní krize. Ale co si o ní myslí lidé, pro které se politika odehrává pouze v pozadí jejich životů? Stojí na straně konkrétních politiků? Bojí se nástupu komunistů? A zajímá je to vůbec? Redaktor Respektu se minulý týden toulal po Česku a hledal odpověď.

Evropou obchází strašidlo, strašidlo ústavní smlouvy. To si mohou říkat v zemích, které budou euroústavu přijímat ve všelidovém hlasování – jednou z nich je Francie, kde obavy rostou velmi razantně. Zatímco ještě loni v říjnu podporovalo přijetí ústavní smlouvy téměř 70 % Francouzů a jen každý třetí byl proti, v poslední době se situace podstatně změnila. Několik různých průzkumů z minulého týdne ukazuje, že proti euroústavě by se vyslovilo 54 % z těch, kteří chtějí přijít k referendu. To se má konat 29. května. O poslední květnové neděli by se tudíž Francie mohla stát prvním členem EU, který by ústavu zamítl. A protože jde o člena velkého, zakládajícího a nepostradatelného, de facto by tak euroústavu pohřbil.

Radost politiků z privatizace Českého Telecomu Telefónice byla velká. Na co se ale mohou těšit zákazníci?

Telefónica patří mezi největší telekomunikační firmy ve světě – z hlediska tržní hodnoty jejích akcií je na pátém místě na světě, v Evropě je na druhém místě hned za Vodafonem. Stejně jako většina ostatních tzv. národních společností byla po dlouhá desetiletí španělským monopolním operátorem stoprocentně vlastněným státem. Přesto se od typických evropských telekomů v mnoha ohledech liší: je jedním ze dvou zcela soukromých velkých operátorů v Evropě (tím druhým je British Telecom), vyšla dobře z krize telekomunikačních společností na přelomu století a zatím expandovala hlavně v zámoří. Její zadlužení je mezi telekomunikačními giganty nejmenší a rating nejlepší.
Obrat Telecomu bude tvořit zhruba 6 % příjmů celé Telefónicy a stane se tak těsně třetí největší součástí firmy. Před ním bude jak „rodné“ Španělsko s 62 %, tak Brazílie, kde se vytváří téměř 20 % příjmů celé společnosti. Přesto má být postavení Českého Telecomu do značné míry výlučné: úspěch v privatizaci znamená pro Telefónicu vstup do zcela nové geografické oblasti. Drtivá většina dosavadních zahraničních investic byla směřována do zemí Latinské Ameriky. Otázkou je, zda Telefónica využije Telecom pro rychlou majetkovou expanzi do východní nebo střední Evropy. Možností zde ale moc nemá – téměř všechny telekomunikační společnosti v naší oblasti jsou už privatizovány a pokusy o nějaké nákupy lze podniknout již jen v Srbsku, Černé Hoře nebo v Bulharsku, kde se privatizace neustále komplikuje.

Vládli tu bezmála půlstoletí jako diktátoři, popravovali a zavírali za jiný politický názor, přikazovali nám, co si myslet, v co věřit, jak se oblékat, kam jezdit na dovolenou a jak dlouhé nosit vlasy. Jejich vynucený pád vítala celá zem milionovými demonstracemi. Ale stačilo patnáct let a jsou tu zpět – na krok od moci, vysoko v žebříčcích předvolební popularity. Proboha, jak a proč se to stalo?

Mladý právník Jaroslav Gramel stojí na malém betonovém plácku uprostřed uprchlického tábora v Červeném Újezdě a přemýšlí o životě. Tři roky se snaží pomáhat uprchlíkům, ale už nemůže dál, protože je vyhořelý. „S tou prací končím,“ říká. „Jen pořád dokola píšu nějaká odvolání a ztratil jsem víru, že tím vlastně někomu pomáhám.“ Je podvečer první dubnové středy, ale tohle není apríl. Ještě než právník odejde nadobro, zažije Putování za snem – velkou divadelní premiéru, kterou právě na tento podvečer připravilo v újezdském lágru pražské Divadlo Archa. Před Gramelem a další stovkou diváků se tak odehraje symbolický příběh, jejž zažije na vlastní kůži každý běženec a který ještě před šestnácti lety důvěrně znali z uprchlických lágrů také mnozí Češi.

Dva roky po svržení Saddáma a dva měsíce po svobodných volbách mají Iráčané svého prezidenta, premiéra i šéfa parlamentu.

Žádné zprávy jsou dobré zprávy. To sedne na adresu Iráku, země, jež zmizela z prvních stran novin, a to již před mediálně atraktivním skonem papeže. Svět je prostě takový – nevjede-li atentátník s autem plným výbušnin do davu lidí, jako by se v té zemi nic nedělo. Proto nevyvolala zvláštní pozornost ani série informací, které skutečně stojí za to: minulou neděli byl jmenován předseda iráckého parlamentu, v úterý prezident, ve čtvrtek předseda vlády. ČTK píše, že tak skončila politická krize, která trvá už dva měsíce od voleb. Ale jaká krize? Čekal snad někdo, že po čtvrtstoletí vlády Saddáma Husajna a předloňské válce půjde vše jak po másle? Vždyť i sestavování vlády Vladimíra Špidly trvalo do vyslovení důvěry dva měsíce. Podívejme se tedy na věcnou stránku tamního dění.

Od letošního roku si Němci slibovali, že konečně přinese hospodářský boom. Superministr pro hospodářství Wolfgang Clement prohlašoval, že rok 2005 bude pod vedením rudozelené koalice znamenat obrat: přinese konjunkturu, větší export a více pracovních míst. Nic z toho se však nestalo a krize se naopak prohloubila. Experti předpovídají hospodářský růst jen kolem jednoho procenta, v zemi je 5,2 milionu nezaměstnaných a podle odborníků se tento stav ani příští měsíc nezlepší, protože denně ubývá 700 až 1000 míst. Jsou to nejhorší čísla v dějinách Německé spolkové republiky a to je důležitá zpráva pro celou Evropu.