0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Obálka vydání 14/2005
14/2005 • 3.–10. 4. 2005

2005/14

Scéna

Co se děje ve světě

Daniel Anýž

Jako můra ke světlu je turista v rumunském hlavním městě Bukurešti přitahován k nevkusné čtvercové stavbě, která rozcapeně sedí na jednom z mála pahrbků jinak rovinatého města a vypadá jako olbřímí bílý dort. Dnes Parlamentní palác, v době svého vzniku Palác republiky, obecně však známý prostě jako Ceaušescův palác – tenhle symbol vyšinutého megalomanství nechybí v žádné turistické příručce. Kvůli téhle, dnes prý podle Guinessovy knihy rekordů druhé největší stavbě světa po Pentagonu, nechal diktátorský manželský pár Nicolaea a Eleny Ceaušescových v 80. letech zplanýrovat pětinu Bukurešti, včetně jedné katedrály a více než tuctu kostelů. Ale i ten, kdo by si chtěl odpustit onu zvláštní zvrhlost turisty jít se podívat na věci, za které by se doma styděl, má od loňského podzimu dobrý důvod palác navštívit. Na konci října bylo v jedné jeho části otevřeno Národní muzeum současného umění (MNAC). I přes svůj velkorysý výstavní prostor sto šedesáti tisíc čtverečních metrů zabírá muzeum pouhá 4 procenta z celku paláce.

Kulturní tip

Jaroslav Pašmik

Toto pondělí vystoupí ve velkém sále pražské Lucerny neobvyklá celebrita: zavalitá, šilhavá, bosá, ale neodolatelná babička jménem Cesaria Evora (63) – zpěvačka původem z Kapverdských ostrovů, u nás zatím známá spíše málo, ale ve světě objevená a uznávaná už dobrých deset let. V čem spočívá její kouzlo? Ve výrazném okouzlujícím altu a pomalých melancholických baladách, které nezapřou její drsnou domovinu a dosti rozháraný osobní život. Zpívá obvykle v dialektu portugalštiny, kterým se mluví na ostrovech. Sice tomu nerozumíme, ale sladkokyselá nálada písní obvykle o zhrzené lásce a osamění se na nás přesto bezpečně přenese. A tělu se přitom chce i přes jistou trudomyslnost duše neodkladně do tance. To způsobují brazilské, kubánské nebo africké rytmy, kterými je hudba nabita. Proto je dobře, že parket Lucerny bude bez židlí.

Televize

Jaroslav Pašmik

Lze žít s trvale poškozenou krátkodobou pamětí, kdy si nepamatujeme, co se stalo před patnácti minutami? A je možné v takovém stavu dokonce přijít na kloub zločinu? Americký kriminální film Memento (ČT2, 10. 4., 23.25) ukazuje, jak je toho možné dosáhnout. Snímek natočil britský režisér Christopher Nolan v obrácené časové posloupnosti. Divák se tak dostává do situace hlavního hrdiny Leonarda s poškozenou pamětí, což sice není zrovna příjemné, ale skýtá to zajímavý a silný zážitek. Ve filmu se nejdřív objeví polaroidová fotografie mrtvoly, vlastně konec děje. Postupně se rozplyne a jde se pozpátku přes různé vzkazy, které si Leonard píše pro jistotu na vlastní tělo. Postavy ve filmu se díky obrácenému toku času zvláštně proměňují a ukazují cestu k tragédii, která byla jednak příčinou Leonardova současného stavu, ale hlavně okamžikem násilné smrti jeho milované ženy.

Divadlo

Jaroslav Pašmik

Příběhy pana Klapzuby a jeho jedenácti synů, jak je sepsal Eduard Bass, těší už přes šedesát let malé i velké čtenáře. Divadelních verzí této povedené knížky však zatím není mnoho. Možná je to tím, že nejde o vysloveně dramatickou látku, ale spíše o dobový portrét fotbalu a atmosféry 30. let. Ovšem i to dnes může být zajímavý námět pro divadlo, jak dokládá čerstvé nastudování Klapzubovy jedenáctky týmem bratří Formanů v pražském Divadle Minor. Jejich velkolepě založené kombinované loutkově-tanečně-herecké představení je jakýmsi stylizovaným historickým dokumentem o osmadvaceti obrazech. Témat se ve hře rozvíjí mnoho. Kromě hlavní role, kterou hrají dobový duch a sport, jsou to například vzpomínky na dětství, přátelství, smysl pro fair play a také téma cestování, protože s Klapzubáky se podíváme do Anglie, Itálie nebo Ruska. Atmosféra hry bude umocněna hudbou Jaroslava Svobody z kapely Traband (premiéra 9. dubna).

Knihy

Viktor Šlajchrt

Italo Svevo (na snímku), vlastním jménem Aron Ettore Schmitz (1861–1928), bývá literárními znalci řazen do zakladatelského trojhvězdí moderní prózy vedle Marcela Prousta a Jamese Joyce. Spíš než jejich souputníkem však byl jejich předchůdcem i následníkem zároveň. Své první romány vydal dřív než oni, jenže bez odezvy, a tak se raději věnoval dráze bankéře a průmyslníka. Teprve poslední román Vědomí a svědomí Zena Cosiniho, který sepsal na sklonku života, se stal literární událostí, a to hlavně přičiněním již slavného Joyce, který rozpoznal jedinečné kouzlo Svevova myšlení a stylu. Působivý je kontrast mezi postavou vypravěče, celkem nanicovatého antihrdiny, a strhující živostí jeho vyprávění, které jako by jeho banální existenci ospravedlňovalo záplavou pronikavých postřehů a zábavných nápadů. Překlad Jana Vladislava vyšel počátkem normalizace pod cizím jménem, jeho druhé vydání připravilo nakladatelství Tichá Byzanc.

Kultura

Mimochodem

Viktor Šlajchrt

Na komunismus jsem v Číně nenarazil

Jaroslav Pašmik

Každý může mít svého Kafku

Viktor Šlajchrt

To, co je obecně označováno za kafkovské, zastínilo jemnou a složitou hru významů ve vlastním Kafkově díle, které leckdy tak úplně kafkovsky ani nepůsobí. Inscenace Popis jednoho zápasu, jež měla nedávno premiéru v Divadle Na zábradlí, se pokouší oba fenomény propojit. Svou atmosférou zapadá mezi typické kafkovské deriváty, sestavena je však výhradně z úryvků autentických textů – od výročních zpráv, které Kafka psal jako úředník úrazové pojišťovny, přes jeho soukromou korespondenci a deníky až po romány či povídky. Výběr přinejmenším dokládá, že režisér David Radok i uměnovědec Josef Kroutvor, kteří jej připravili, patří k ostříleným Kafkovým čtenářům.

Připravte se na nejhorší

Roman Gazdík

Pěší básně Petra Krále

Radim Kopáč

Kdo dnes otevře šuplík s nápisem „česká exilová literatura“, na toho se vysypou v prvé řadě knihy Milana Kundery a Josefa Škvoreckého. Jejich aureoly zastiňují desítky dalších jmen: jak tvůrce, kteří se už dostali do učebnic (mj. Egon Hostovský, Jan Čep), tak ty teprve v posledních letech objevované, jako jsou Jiří Drašnar nebo Libuše Moníková. Někde uprostřed, na cestě od potichu respektovaného autora k tvůrci, který na své skutečné docenění ještě stále čeká, potkáme básníka, esejistu a překladatele Petra Krále. Zdejšímu publiku se nedávno připomněl dvojicí nových knížek.

Komentář

Nudná apokalypsa

Josef Greš

Bumbrlíčkové a Telecom

Marek Hudema

Planetární šéf pro třetí tisíciletí

Zbyněk Petráček

Poslední Grossovo tažení

Adam Drda

Premiér Stanislav Gross spáchal v pátek politickou sebevraždu. Bohužel to nebyl čin v jádru charakterního chlapíka, který pozná, kdy udělal tak velkou chybu, že už mu nezbývá než obrátit zbraň proti sobě. Jeho politický konec v sobě nemá ani náznak velkorysosti, je zároveň trapný, smutný a destruktivní. Jako když si ukřivděný podvodníček pustí plyn v činžáku plném nic netušících sousedů. Drama muže, který se rozhodl, že si s ním jeho smůlu a neschopnost odneseme všichni, vrcholí. Vyřešit politickou krizi už mohou (snad) jen předčasné volby.

Ve hvězdách

Erik Tabery

Majestát ztroskotání

Martin C. Putna

Celý svět se v těchto dnech a hodinách symbolicky shromáždil pod okny papežské rezidence ve Vatikánu, aby byl přítomen posledním okamžikům Jana Pavla II. Média zaznamenávají projevy účasti a rekapitulují význam a zásluhy umírajícího papeže. Tak se sluší, tváří v tvář majestátu smrti muže, jehož velikost nepopírali ani jeho odpůrci, o něž věru neměl nikdy nouzi – od sovětských a polských komunistů přes katolické ultrakonzervativce, fundamentalisty pravoslavné, židovské i muslimské až po liberálně smýšlející katolíky a velkou část světské veřejnosti západního světa. Připomíná se papežův humor, nekonvenční chování, schopnost oslovit mládež, záliby literární i sportovní, geniální talent jazykový, ekumenismus překračující hranice mešit a synagog, podíl na destrukci komunismu, neúnavné vystupování proti válkám a násilí a další osobní kvality i veřejné výkony, které ho učinily nesporně jedním z nejvýraznějších papežů moderní doby.