2005/14

85. narozeniny oslavila česká vlajka. Tržby z velikonočních nákupů překonaly loňské žně. Po ošetřovatelce šelem v ostravské zoo se ohnal jaguár a média o tom přinesla zprávu. Lidovci odešli z vlády. Nemám pocit, že to bylo špatné jednání, řekl premiér Stanislav Gross poté, co se dohodl s šéfy KSČM, že jeho menšinový kabinet sociální demokracie s Unií svobody podpoří tuzemští neostalinisté. Osm tun hnoje zasypalo nešťastnou náhodou traktoristu při vykládce na poli u Teplé. Jak je to možné? No to je příroda, vysvětlil šéf Městských lesů Chomutov František Vohralík, jak je možné, že se v Krušných horách zázračně vzpamatovalo několik tisíc hektarů už rezavého, umírajícího jehličnatého lesa. Nově uzavřená dohoda povolila českým občanům krátkodobě pracovat na Novém Zélandu. S verdiktem „nic se nestalo“ odložil ostravský státní zástupce Josef Bláha případ koaličního poslance Zdeňka Kořistky, který loni obvinil dva členy ODS z pokusu koupit si deseti miliony korun a funkcí velvyslance v Bulharsku jeho hlas při rozhodování o důvěře Grossově vládě, a i když pro své obvinění neměl žádný důkaz, policie oba muže dlouhé měsíce vyslýchala, zatýkala a šikanovala.

Jako můra ke světlu je turista v rumunském hlavním městě Bukurešti přitahován k nevkusné čtvercové stavbě, která rozcapeně sedí na jednom z mála pahrbků jinak rovinatého města a vypadá jako olbřímí bílý dort. Dnes Parlamentní palác, v době svého vzniku Palác republiky, obecně však známý prostě jako Ceaušescův palác – tenhle symbol vyšinutého megalomanství nechybí v žádné turistické příručce. Kvůli téhle, dnes prý podle Guinessovy knihy rekordů druhé největší stavbě světa po Pentagonu, nechal diktátorský manželský pár Nicolaea a Eleny Ceaušescových v 80. letech zplanýrovat pětinu Bukurešti, včetně jedné katedrály a více než tuctu kostelů. Ale i ten, kdo by si chtěl odpustit onu zvláštní zvrhlost turisty jít se podívat na věci, za které by se doma styděl, má od loňského podzimu dobrý důvod palác navštívit. Na konci října bylo v jedné jeho části otevřeno Národní muzeum současného umění (MNAC). I přes svůj velkorysý výstavní prostor sto šedesáti tisíc čtverečních metrů zabírá muzeum pouhá 4 procenta z celku paláce.

Toto pondělí vystoupí ve velkém sále pražské Lucerny neobvyklá celebrita: zavalitá, šilhavá, bosá, ale neodolatelná babička jménem Cesaria Evora (63) – zpěvačka původem z Kapverdských ostrovů, u nás zatím známá spíše málo, ale ve světě objevená a uznávaná už dobrých deset let. V čem spočívá její kouzlo? Ve výrazném okouzlujícím altu a pomalých melancholických baladách, které nezapřou její drsnou domovinu a dosti rozháraný osobní život. Zpívá obvykle v dialektu portugalštiny, kterým se mluví na ostrovech. Sice tomu nerozumíme, ale sladkokyselá nálada písní obvykle o zhrzené lásce a osamění se na nás přesto bezpečně přenese. A tělu se přitom chce i přes jistou trudomyslnost duše neodkladně do tance. To způsobují brazilské, kubánské nebo africké rytmy, kterými je hudba nabita. Proto je dobře, že parket Lucerny bude bez židlí.

Lze žít s trvale poškozenou krátkodobou pamětí, kdy si nepamatujeme, co se stalo před patnácti minutami? A je možné v takovém stavu dokonce přijít na kloub zločinu? Americký kriminální film Memento (ČT2, 10. 4., 23.25) ukazuje, jak je toho možné dosáhnout. Snímek natočil britský režisér Christopher Nolan v obrácené časové posloupnosti. Divák se tak dostává do situace hlavního hrdiny Leonarda s poškozenou pamětí, což sice není zrovna příjemné, ale skýtá to zajímavý a silný zážitek. Ve filmu se nejdřív objeví polaroidová fotografie mrtvoly, vlastně konec děje. Postupně se rozplyne a jde se pozpátku přes různé vzkazy, které si Leonard píše pro jistotu na vlastní tělo. Postavy ve filmu se díky obrácenému toku času zvláštně proměňují a ukazují cestu k tragédii, která byla jednak příčinou Leonardova současného stavu, ale hlavně okamžikem násilné smrti jeho milované ženy.

Příběhy pana Klapzuby a jeho jedenácti synů, jak je sepsal Eduard Bass, těší už přes šedesát let malé i velké čtenáře. Divadelních verzí této povedené knížky však zatím není mnoho. Možná je to tím, že nejde o vysloveně dramatickou látku, ale spíše o dobový portrét fotbalu a atmosféry 30. let. Ovšem i to dnes může být zajímavý námět pro divadlo, jak dokládá čerstvé nastudování Klapzubovy jedenáctky týmem bratří Formanů v pražském Divadle Minor. Jejich velkolepě založené kombinované loutkově-tanečně-herecké představení je jakýmsi stylizovaným historickým dokumentem o osmadvaceti obrazech. Témat se ve hře rozvíjí mnoho. Kromě hlavní role, kterou hrají dobový duch a sport, jsou to například vzpomínky na dětství, přátelství, smysl pro fair play a také téma cestování, protože s Klapzubáky se podíváme do Anglie, Itálie nebo Ruska. Atmosféra hry bude umocněna hudbou Jaroslava Svobody z kapely Traband (premiéra 9. dubna).

Italo Svevo (na snímku), vlastním jménem Aron Ettore Schmitz (1861–1928), bývá literárními znalci řazen do zakladatelského trojhvězdí moderní prózy vedle Marcela Prousta a Jamese Joyce. Spíš než jejich souputníkem však byl jejich předchůdcem i následníkem zároveň. Své první romány vydal dřív než oni, jenže bez odezvy, a tak se raději věnoval dráze bankéře a průmyslníka. Teprve poslední román Vědomí a svědomí Zena Cosiniho, který sepsal na sklonku života, se stal literární událostí, a to hlavně přičiněním již slavného Joyce, který rozpoznal jedinečné kouzlo Svevova myšlení a stylu. Působivý je kontrast mezi postavou vypravěče, celkem nanicovatého antihrdiny, a strhující živostí jeho vyprávění, které jako by jeho banální existenci ospravedlňovalo záplavou pronikavých postřehů a zábavných nápadů. Překlad Jana Vladislava vyšel počátkem normalizace pod cizím jménem, jeho druhé vydání připravilo nakladatelství Tichá Byzanc.

To, co je obecně označováno za kafkovské, zastínilo jemnou a složitou hru významů ve vlastním Kafkově díle, které leckdy tak úplně kafkovsky ani nepůsobí. Inscenace Popis jednoho zápasu, jež měla nedávno premiéru v Divadle Na zábradlí, se pokouší oba fenomény propojit. Svou atmosférou zapadá mezi typické kafkovské deriváty, sestavena je však výhradně z úryvků autentických textů – od výročních zpráv, které Kafka psal jako úředník úrazové pojišťovny, přes jeho soukromou korespondenci a deníky až po romány či povídky. Výběr přinejmenším dokládá, že režisér David Radok i uměnovědec Josef Kroutvor, kteří jej připravili, patří k ostříleným Kafkovým čtenářům.

Kdo dnes otevře šuplík s nápisem „česká exilová literatura“, na toho se vysypou v prvé řadě knihy Milana Kundery a Josefa Škvoreckého. Jejich aureoly zastiňují desítky dalších jmen: jak tvůrce, kteří se už dostali do učebnic (mj. Egon Hostovský, Jan Čep), tak ty teprve v posledních letech objevované, jako jsou Jiří Drašnar nebo Libuše Moníková. Někde uprostřed, na cestě od potichu respektovaného autora k tvůrci, který na své skutečné docenění ještě stále čeká, potkáme básníka, esejistu a překladatele Petra Krále. Zdejšímu publiku se nedávno připomněl dvojicí nových knížek.

Bývalý podřízený se pustil do svého někdejšího šéfa. Dlouholetý šéfredaktor deníku Süddeutsche Zeitung, Dieter Schröder, dokončil třísetstránkovou biografii zakladatele nejrenomovanějšího poválečného zpravodajského časopisu Der Spiegel, Rudolfa Augsteina. Na knize je v dobrém smyslu vidět, že autor portrétovanou osobnost znal – v polovině šedesátých let Schröder pod Augsteinovým vedením dva roky pracoval a kritický životopis připravil k druhému výročí jeho smrti.
Řekněme hned v úvodu, že knihu lze považovat za špičkový produkt dnešní žurnalistiky. Pozoruhodná je však i z několika dalších důvodů. Nesleduje totiž jen životaběh mimořádně zajímavého člověka, ale pomáhá hledat odpovědi i na otázky, které si dnes stále častěji klade značná část české veřejnosti – jaký by vlastně měl být vztah novinářů k politice a politikům.

Martin Bursík se narodil roku 1959 v Praze. Po studiu na Karlově univerzitě pracoval jako hydrolog. V letech
1990–92 byl poslancem ČNR za Občanské fórum, po ustavení Svobodných demokratů se stal jejich místopředsedou. Odstoupil však z funkce na protest proti koalici se Stranou podnikatelů, jejíž šéf odmítl do svého hotelu pouštět Romy. Jako zastupitel pražského magistrátu patřil k oponentům primátora Koukala, odhalil podvody ředitele městské policie a donutil ho k rezignaci. V roce 1998 byl ministrem životního prostředí v Tošovského vládě. Poté založil poradenskou firmu zaměřenou na životní prostředí. Vloni vstoupil do Strany zelených, a stal se členem jejího předsednictva. M. B. je aktivní horolezec, zlezl asijské a jihoamerické velehory. Je ženatý, má dvě dcery.

OSN prožívá snad nejostudnější chvíle své šedesátileté historie. Světová organizace se i s rodinou generálního tajemníka topí v korupčním skandálu spojeném s iráckým programem „Ropa za potraviny“. Modré přílby v Kongu a dalších zemích jsou prokazatelně zapojeny do obchodu s dětským sexem. Organizace se není schopna dohodnout ani na tak základních věcech, jako je ochrana stovek tisíc civilistů v súdánském Dárfúru před zjevnou genocidou podporovanou vládnoucím režimem. Zkrátka ideální chvíle pro další „komplikaci“: na místo amerického vyslance byl nominován vyhlášený odpůrce mezinárodních smluv a institucí John R. Bolton. Přichází nekompromisní washingtonský jestřáb skomírající obludu dorazit, nebo pomoci při jejím vzkříšení?

Zvěst o těch šesti statečných ženách letí světem. Snoubenka a sestry katolíka zavražděného nedávno členy katolické IRA v Severním Irsku se postavily proti gangsterům a způsobily poprask na obou březích Atlantiku. V Americe je přijal prezident Bush, Evropa je zve do svého parlamentu. V jejich hře totiž není jen velká osobní tragédie, ale i naděje pro zemi sevřenou strachem a staletími nenávisti.

Začátkem týdne požádá Tony Blair královnu, aby rozpustila parlament. Tímto tradičním krokem oficiálně odstartuje kampaň, která vyvrcholí na začátku května všeobecnými volbami. Po nich zlomí labouristé svůj vlastní osobní rekord a Blair se díky nemohoucnosti opozice stane nejúspěšnějším labouristickým premiérem v historii Velké Británie.

Nelíbí se vám koupelna a chcete se umývat v luxusnější? Už vás nebaví otálet s koupí vozu, o kterém sníte? Nechcete pořád podřizovat exotiku své dovolené stavu svých úspor a peněženky? Tak vítejte ve světě bankovních půjček – zde takové problémy neexistují. Ale dřív než podlehnete sirénám, vyplatí se zeptat: Je to bezpečné?

Vláda se sice rozpadá, její agenda ale zůstává. Jedním z nejdůležitějších bodů, který navíc přímo souvisí s důvody vládní krize, je návrh nového zákona o střetu zájmů. Mimochodem návrh, který by měl v ideálním případě problémům à la Šárka Grossová předcházet.

Česko má za sebou bouřlivý týden, na jehož konci nestojí jen posílení vlivu komunistů a pokračující úpadek sociální demokracie, ale i naděje, že politické dusno již brzy skončí. Tu ke všeobecnému překvapení dodala z agonie probuzená Unie svobody – svým slibem, že se pokusí v následujících dnech dostrkat Grossův zmrzačený kabinet k demisi.

Přestože Svatoslav Kodytek zná těch dvacet kilometrů ze své dílny až na náměstí rakouského Gmündu skoro poslepu, zítřejší cesta v něm vyvolává starost. Čeká ho tam souboj. Místní úřady jej totiž nařkly z toho, že provozuje nekalé podnikání, a on na ně oplátkou podal stížnost k Evropské komisi, že se k němu coby k Evropanovi z „nové země“ nechovají fér. Takhle skončil pokus českého podnikatele otevřít si obchod v Rakousku.

Premiér Stanislav Gross spáchal v pátek politickou sebevraždu. Bohužel to nebyl čin v jádru charakterního chlapíka, který pozná, kdy udělal tak velkou chybu, že už mu nezbývá než obrátit zbraň proti sobě. Jeho politický konec v sobě nemá ani náznak velkorysosti, je zároveň trapný, smutný a destruktivní. Jako když si ukřivděný podvodníček pustí plyn v činžáku plném nic netušících sousedů. Drama muže, který se rozhodl, že si s ním jeho smůlu a neschopnost odneseme všichni, vrcholí. Vyřešit politickou krizi už mohou (snad) jen předčasné volby.

Celý svět se v těchto dnech a hodinách symbolicky shromáždil pod okny papežské rezidence ve Vatikánu, aby byl přítomen posledním okamžikům Jana Pavla II. Média zaznamenávají projevy účasti a rekapitulují význam a zásluhy umírajícího papeže. Tak se sluší, tváří v tvář majestátu smrti muže, jehož velikost nepopírali ani jeho odpůrci, o něž věru neměl nikdy nouzi – od sovětských a polských komunistů přes katolické ultrakonzervativce, fundamentalisty pravoslavné, židovské i muslimské až po liberálně smýšlející katolíky a velkou část světské veřejnosti západního světa. Připomíná se papežův humor, nekonvenční chování, schopnost oslovit mládež, záliby literární i sportovní, geniální talent jazykový, ekumenismus překračující hranice mešit a synagog, podíl na destrukci komunismu, neúnavné vystupování proti válkám a násilí a další osobní kvality i veřejné výkony, které ho učinily nesporně jedním z nejvýraznějších papežů moderní doby.