Američané si zamilovali japonské horory. Vlastních se už přestali bát.
Proč Hollywood tak často předělává již jednou natočené filmy? Je to jednoduchá logika: měly úspěch dříve, trochu to pozměníme a mohou být úspěšné zase. A jde-li o cizojazyčný snímek, proč na remake najímat drahého amerického režiséra, když původní tvůrce už jednou odvedl prvotřídní práci a navíc by se v USA tak rád uchytil? Přesně takovou genezi měl film s názvem Nenávist, který čerstvě promítají česká kina. Japonský režisér Takashi Shimizu před pár lety doma zabodoval hororovou sérií Ju-on (2000–2003) a krátce nato už letěl do Spojených států natáčet remake prvního dílu. To, že neumí anglicky, nebylo na překážku.
Konec ječících puberťáků
Producent filmu Sam Raimi (sám bývalý kultovní režisér hororů) k Shimizuovi najal debutujícího scenáristu Stephena Susca a vcelku známé, ale zaručeně levné herce v čele s hororovou hvězdičkou Sarah Michelle Gellarovou. Za deset milionů dolarů pak vznikl snímek, který jich během prvního promítacího víkendu vydělal čtyřicet. Jestliže po veleúspěšném remaku jiného japonského hororu Kruh (originál 1998, USA 2002) zůstávaly v hollywoodských kruzích ještě nějaké pochybnosti o tom, že asijské hrůzostrašné příběhy představují zlatý důl, Nenávist je dokonale rozptýlila. V současnosti se připravuje asi tucet dalších amerických remaků především japonských, ale i korejských a thajských hororů.
Čím jsou „j-horory“ …
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
