Mimochodem

Když jsem naposledy zašel do kavárny nedaleko redakce, neusedl jsem jako obvykle proti širokému oknu, jímž lze pozorovat věčně proměnlivé konstelace chodců na křižovatce, ale trochu bokem. Měl jsem odtud sice horší výhled, zato mne však kryl betonový sloup. Učinil jsem to maně, teprve pak mi došlo, že mi podvědomím tichounce projela velká černá limuzína s kouřovými skly, za nimiž se daly tušit hlavně samopalů. Vida, jak jsem obezřetný. Pobaveně jsem se s tím svěřil kolegovi Zbyňkovi, který obsadil křesílko v otevřeném prostoru. Srdečně se zasmál, ale dění na ulici pak sledoval mnohem pozorněji, než má ve zvyku.

Představa auta plného zabijáků byla jak z bláznivého filmu, jenže co kdyby přece jen přijelo? V televizním zpravodajství má násilí jaksi blíž k akčním filmům než k realitě, když ale v souvislosti s ním spatříme na obrazovce tvář, kterou známe z běžného obcování, dojde ke zkratu, dva světy, které mají zůstat oddělené, se propojí a gangsterské limuzíny nám zaparkují v obrazotvornosti. Kdykoli jsem během posledního týdne vycházel z domu, vždy jsem se nenápadně rozhlédl, jestli mne někdo bez mého vědomí neobsadil do brutální akční sekvence.

Při bohémských toulkách světem utržil mnohý z mých známých hrozivé rány, jenže nedávné přepadení našeho šéfa zjevně přesáhlo soukromou sféru. Ať už bylo motivováno jakkoli, vyznělo celkem jednoznačně jako msta s výstrahou. Signál je jasný, jak mu však rozumět? Vezmeme-li rubriku po rubrice, u každé si lze vybavit zástup…