Jižní Tyroly, italsky Horní Adiže, jsou známé jako alpský turistický ráj a rodiště světoznámého horolezce Reinholda Messnera či špičkové lyžařky Isolde Kostnerové. Málokdo si dnes při návštěvě tohoto vzkvétajícího regionu na severu Itálie uvědomí, že zde v 60. letech vybuchovaly bomby a po alpských hřebenech honili karabiniéři jihotyrolské teroristy (či bojovníky za svobodu, záleží na úhlu pohledu), kteří prchali do bezpečí sousedního Rakouska. Dnes se Jižním Tyrolskem, osídleným převážně německy mluvícím obyvatelstvem, Italové chlubí. Prezident Carlo Azeglio Ciampi komentoval nedávno nedořešené problémy na Balkáně slovy: „Způsob, jakým byly Itálie a Rakousko schopny vyřešit jazykové a národnostní problémy Horní Adiže, je příklad, kterým by se měly řídit všechny země.“ Zapomněl ale dodat, jak obtížné a bolestné bylo hledání kompromisu mezi právem na sebeurčení a státní suverenitou.
Blahobyt především
Stojí to především hodně peněz. Aby se Jihotyrolané smířili s odtržením od mateřského Rakouska, ke kterému došlo po první světové válce, musí se mít dobře. A tak tomu po dlouhá léta nebylo. Naopak, Jižní Tyrolsko bylo chudým krajem a práce ve státním sektoru a průmyslu byla až do 70. let rezervována pouze pro Italy, stejně jako jen pro ně bylo určeno 90 % státní bytové výstavby. To vše změnil jednak turistický boom, jednak výhodné podmínky autonomie z roku 1972. Řím ze státního rozpočtu poskytoval během 80. let každoročně 3,5 až 4…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
