Dokument Potopení a zachránění, který uvedla předminulý týden ČT 2, jsem sice zkoušel v Respektu předem ohlásit, ale mé čtyři řádky nakonec padly na vrub nutnému krácení. Ani jsem se nedivil. „Film diváky uvádí do Domova seniorů Charlese Jordana, který před pěti lety zřídila Pražská židovská obec, a zaznamenává vzpomínky jeho obyvatel na pohnuté osudy českých Židů v minulém století.“ Nad podobnými hláškami si jeden můj cyničtější známý obvykle pochvaluje, jak je skvělé, že se takové filmy točí, ale ještě skvělejší, že se na ně nemusí dívat.
Televizi trestuhodně zanedbávám, a tak bych snímek asi taky neviděl, kdyby se na něm nepodílela Zuzana Brikciusová. Autorsky se tu představila vlastně poprvé bez manžela Eugena. Vymyslela námět, sepsala scénář a s pamětníky rozprávěla i před kamerou. Něco takového si pozornost přátel jistě zasloužilo, a tak jsme se pár dní před televizní premiérou sešli na předváděčce. Film nebyl nijak převratný, ale působivý. Staří lidé v závěru životní pouti nalezli poklidné útočiště mezi svými a dokázali se po svém i radovat. Vzpomínali hlavně na dobu před šedesáti lety, kdy pokaždé trochu jinak, ale vždy zázračně unikli smrti ve vyhlazovacích táborech. Jejich příbuzným a známým, spolužákům a kamarádům se to většinou nepovedlo. Mluvili uvolněně, vyrovnaně, občas s úsměvem. Taky se už možná cítili nadohled konci, ale těch šedesát let navíc jim už nikdo nevezme.
Výjevy z domova seniorů proložil režisér Aleš Kisil archívními…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
