Článek Tomáše Weisse o osudech českého překladu knihy Dana Browna Da Vinci Code (Jak utajit bestseller, Respekt č. 34/2004) je celkem zábavný. Je skutečně pozoruhodné, že takový mezinárodní bestseller prošel při svém českém vydání takřka bez povšimnutí a navzdory milionům výtisků prodaných v zahraničí se v Česku neprosadil na žebříčku nejprodávanějších knih. Na rozdíl od autora bych v tom však viděl spíše nezamýšlený důkaz dobrého vkusu.
Katolická škola zabijáků
Myslím, že je poněkud přehnané mluvit o Da Vinci Code jako o „mimořádném textu“ a „ilustrativní ukázce výborně zvládnutého spisovatelského řemesla“. Takové přívlastky by přece jen měly zůstat vyhrazeny hodnotnějším textům, byť nelze popřít, že vzorec strhujícího thrilleru zde na té nejpovrchnější úrovni funguje. K tomu je ovšem zapotřebí i několik víceméně nečistých triků: od chytlavého dělení kapitol až po pocit, že čtenář řeší jednotlivé zákruty příběhu jakoby sám. Někdy, jako v případě zrcadlového písma, však ani pořádně není na co být hrdý. Pokud jde o jazyk a styl, alespoň v anglickém vydání rozhodně neoslní.
Je třeba říci, že Da Vinci Code není ani originální. Utajená svatba Krista a Marie Magdalény, templáři a Převorství Sionu, jehož cílem je reinstalace Merovejské dynastie, to všechno tu už jednou bylo. V…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
