0:00
0:00
Obálka vydání 36/2004
36/2004 • 29. 8. – 5. 9. 2004

2004/36

Kultura

Mimochodem

Rychle napsat, rychle vydat a další

Radim Kopáč

Básnířka Natálie Kocábová (20) je mezi současnými mladými literáty vskutku výjimkou. Zatímco slovesných debutů mladé generace si média všímají zřídkakdy nebo spíš vůbec, kolem každé knížky Kocábové se točí jak bulvár, tak seriózní periodika. Nejinak je tomu i s její nedávno vydanou novelou Schola alternativa. Jenže jde ještě vůbec o text? Nepředkládá Kocábová a její nakladatel Mladá fronta čtenáři jakousi univerzální cibuli, z níž si může každý odloupnout podle libosti – jeden obrázek mladé a pohledné maminky, jiný portrét rozzlobené dcery známého otce a třetí třeba črtu, na které se skví veleúspěšná a talentovaná literátka?

Kino jako konzerva

Přemysl Martínek

Ballada naše podobá se tragoedii

Břetislav Rychlík

Göring skoro shakespearovský

Viktor Šlajchrt

V četných sbírkách anekdot o nacistech, které u nás krátce po válce zaplnily knihkupecké pulty, vystupoval Hitlerův dlouholetý oficiální zástupce Hermann Göring snad ještě častěji než sám vůdce, ale ve znatelně dobromyslnější podobě. Vtipy si vesměs utahovaly z jeho nadměrné tloušťky, parádivosti, chlubivého chlapáctví a lenosti, což jsou chybičky, které se dají odpustit spíš než krvelačná hysterie. Státní prezident Hácha si ovšem z osobního jednání s oběma pohlaváry v noci na 15. března 1939 odnesl jinou zkušenost. Hitlerovo řvaní se podle něj dalo vydržet, byl to jen člověk, něco horšího však vycítil z Göringa, který si ho vzal stranou, držel jej přátelsky za paži a mazlivě mu vykládal, jak jeho Luftwaffe dokonale srovná Prahu se zemí. „Díval se mi přitom do očí jako nějaká ženská a já zrovna v tom okamžiku na těch jeho usměvavých očích poznal, že to není řeč do větru, poznal jsem, že se mnou mluví ďábel, který to opravdu udělá,“ svěřil se starý prezident po návratu z Berlína spisovateli Karlu Horkému.

Zahraničí

Svět kolem

Zbyněk Petráček

Řekni Bushovi ne

Jeremy Hurewitz

Je to plot místo války

Josi Klein Halevi

Turci buší na bránu

Turecko je „v neustálém protikladu vůči Evropě“ a jeho přijetí do Evropské unie by bylo chybou. Tato slova pronesl před dvěma týdny významný vatikánský činitel, prefekt římské Kongregace pro nauku víry kardinál Josef Ratzinger v rozhovoru pro francouzský deník Le Figaro. Způsobil tím malé diplomatické pozdvižení – v říjnu tohoto roku hodlá totiž Evropská komise zveřejnit zprávu o stavu připravenosti Turecka pro vstup do EU. Na jejím základě budou v prosinci hlavy států rozhodovat, zda s Tureckem zahájí jednání o vstupu. Nejen Ratzinger má obavy ze ztráty kulturně-civilizační integrity Evropy po případném vstupu Turecka. Nemálo politiků chápe EU jako společenství založené na hodnotách západní civilizace. Přijme-li Unie Turecko, dává tím naopak najevo, že se do ní může dostat každý, kdo splní tzv. kodaňská (ekonomická a politická) kritéria. EU pak už nebude vymezena geograficky ani kulturně, ale jen a pouze jako spolek těch, kdo splňují tyto podmínky. Pár let po Turecku to tak klidně může být například Maroko.

Nesbírat informace, ale hodnotit

Zbyněk Petráček

Polsko couvá z Iráku

Pavel Novák

Afghánské předvolební buzkaši

Tomáš Vlach

Podstatou tradiční afghánské hry buzkaši je dopravit tělo zabitého kůzlete do jamky na konci hřiště. Hraje několik desítek jezdců, každý za sebe, a ve snaze dosáhnout cíle uzavírají hráči účelová spojenectví, která zase rychle berou za své, když je jamka nadosah. Duch buzkaši se promítá také do afghánské politiky, která prochází zatěžkávací zkouškou prvních svobodných voleb.

Domov

Připomeňme si

Jaroslav Spurný

Jednu Prahu magickou – a zabalit

Eliška Bártová

Je Praha, to největší české lákadlo cizích návštěvníků, ještě magická? I když se často zdá, že ne, že její srdce tepe už jen v rytmu kroků hromadného turistického zájezdu, starousedlíci v historickém centru to nevzdávají. Každý po svém se snaží uchovat ducha tohoto vzácného místa.
Před staletími jezdili těmi uličkami čeští králové ke korunovaci na Pražský hrad. Dnes se po trase avizované ve většině průvodců jako Královská cesta procházejí davy turistů, které člověka, ať chce nebo ne, strhnou svým směrem. Po obou stranách lemují tlačenici a mumraj obchody podobné jak vejce vejci. Z vitrín se blyští zaručeně české sklo „Paradise Bohemia Crystal“ v podobě barevných muchomůrek za tři sta, na křídlech dveří visí kupa loutek, vedle zase přechází zrak z vystavených matrjošek. Podobný výběr nabízí Královská cesta poutníkům už léta. Překoná-li člověk mechanický pohyb davu a na chvíli se zastaví, ukáže se pozoruhodná věc: do obchodů s nejdražším nájmem v Praze zabrousí kupci jen opravdu zřídka.

Čeští skeptici dobývají Ameriku

Pavel Černý

Co nám dal Kořistka

Ondřej Kundra

Miriam stále v rukou únosců

Jaroslav Spurný

Bratislavské policejní prezidium vyzvalo v pátek tamní televizi TA 3, aby nevysílala připravený diskusní pořad o tom, jak pomoci unesené studentce Karlovy univerzity Miriam Jevíkové. Slovenští policisté to zdůvodnili možným „únikem informací“, který by mohl zkomplikovat osvobození oběti. Televize poté oznámila, že žádosti pravděpodobně vyhoví. Drama dívky unesené koncem května poblíž kavkazské Nazraně tak zůstává nadále skryto širšímu veřejnému zájmu. „Nevím, jaké informace má k dispozici policie,“ komentuje to známá reportérka a znalkyně oblasti Petra Procházková. „Ale vím, že bez tlaku médií, politiků a bez angažmá na Kavkazu bude osvobození Miriam složité.“

Policejní nakládačka u Vltavy

Jan Kovalík

Komentář

Klaus a ticho kolem

Erik Tabery

Prověrka i pro Jakeše

Jaroslav Spurný

Jeden důvod k hrdosti

Petr Placák

Zatleskejme Athénám

Zbyněk Petráček

První olympijské hry třetího tisíciletí, první letní hry po 11. září 2001, první hry, kdy počet delegací, tedy i počet členských zemí OSN, překročil dvě stě, čímž se věru ukázala univerzálnost myšlenky barona Coubertina. Takové superlativy či priority se vybaví, řekne-li se Athény. Hry 28. novodobé olympiády – navzdory dopingu a různým kiksům, například rozhodčích – proběhly až překvapivě klidně a očekávaní teroristé o sobě vědět nedali. Ovšem už teď lze říci, čím byly tyto hry alespoň prozatím poslední. Byly to poslední téměř nepolitické hry po studené válce. Za čtyři roky se totiž sportovci sejdou v Pekingu. A podobně jako se o Athénách již předem psalo jako o „hrách strachu“, o Pekingu lze již nyní říci, že to budou „hry klidu“ – rozuměj onoho normalizačního klidu k práci, vždyť v totalitě teroristé nehrozí.

Ve hvězdách

Viktor Šlajchrt

Když země hoří pod nohama

Napětí v Iráku opět na chvíli polevilo. Velký ajatolláh Alí al-Sistání vstal z nemocničního lože v Londýně právě včas, aby oběma stranám podél frontové linie v Nadžafu umožnil čestný odchod. Radikální klerik Muktada al-Sadr mu předal klíče od posvátné Alího mešity a se slibem beztrestnosti se může buď zapojit do politického procesu, nebo začít znovu budovat svou armádu, jež byla během třítýdenních bojů prakticky zničena. Muktada sice obléhání vydržel jen díky tomu, že se skryl v mešitě, kam za ním Američané vstoupit nemohli, ale v očích svých příznivců je hlavní to, že vydržel.