2004/36

Básnířka Natálie Kocábová (20) je mezi současnými mladými literáty vskutku výjimkou. Zatímco slovesných debutů mladé generace si média všímají zřídkakdy nebo spíš vůbec, kolem každé knížky Kocábové se točí jak bulvár, tak seriózní periodika. Nejinak je tomu i s její nedávno vydanou novelou Schola alternativa. Jenže jde ještě vůbec o text? Nepředkládá Kocábová a její nakladatel Mladá fronta čtenáři jakousi univerzální cibuli, z níž si může každý odloupnout podle libosti – jeden obrázek mladé a pohledné maminky, jiný portrét rozzlobené dcery známého otce a třetí třeba črtu, na které se skví veleúspěšná a talentovaná literátka?

V četných sbírkách anekdot o nacistech, které u nás krátce po válce zaplnily knihkupecké pulty, vystupoval Hitlerův dlouholetý oficiální zástupce Hermann Göring snad ještě častěji než sám vůdce, ale ve znatelně dobromyslnější podobě. Vtipy si vesměs utahovaly z jeho nadměrné tloušťky, parádivosti, chlubivého chlapáctví a lenosti, což jsou chybičky, které se dají odpustit spíš než krvelačná hysterie. Státní prezident Hácha si ovšem z osobního jednání s oběma pohlaváry v noci na 15. března 1939 odnesl jinou zkušenost. Hitlerovo řvaní se podle něj dalo vydržet, byl to jen člověk, něco horšího však vycítil z Göringa, který si ho vzal stranou, držel jej přátelsky za paži a mazlivě mu vykládal, jak jeho Luftwaffe dokonale srovná Prahu se zemí. „Díval se mi přitom do očí jako nějaká ženská a já zrovna v tom okamžiku na těch jeho usměvavých očích poznal, že to není řeč do větru, poznal jsem, že se mnou mluví ďábel, který to opravdu udělá,“ svěřil se starý prezident po návratu z Berlína spisovateli Karlu Horkému.

Thajská dívka Phan (22) sedí každý den čtrnáct hodin za šicím strojem. Stejně jako všechny ostatní dívky kolem v narvané nevětrané hale má za tu dobu nárok na dvě hodinové pauzy. Děsí se přitom chvíle, kdy k ní přijde některý z manažerů a pod pohrůžkou vyhazovu ji bude nutit k sexu.
To je jeden z téměř dvou stovek osudů shromážděných do aktuální zprávy Play Fair at the Olympics, která monitoruje nevyhovující podmínky v asijských továrnách pracujících pro světoznámé značky Nike, Puma či Adidas. Na tento smutný osud thajské dívky se dá ale podívat i z lepší stránky – stovky tisíc lidí po celém světě její příběh znají a chtějí ho dovést k lepšímu konci. Naposledy se i za práva Phan demonstrovalo na olympijských hrách v Athénách.

Vojtěch Cepl (39) vystudoval právnickou fakultu UK a poprvé byl jmenován soudcem v roce 1990. Po dvou letech odešel do advokacie. V letech 1998–2002 byl členem Unie svobody a pracoval v její právní komisi. Předloni se vrátil do justice a na středočeském Krajském soudu v Praze se zabývá především autorským právem a spory na ochranu osobnosti. V. Cepl pochází z právnické rodiny: jeho otec se podílel na vzniku české ústavy (do loňského roku byl i ústavním soudcem), jeho manželka je rovněž soudkyně. Mají dvě děti.

Pro jedny kriminálník, který porušil snad všechny ruské zákony. Pro jiné nesmírně schopný podnikatel, který dokázal sice spornými, avšak vždycky legálními způsoby vybudovat v Rusku ropné impérium, které dnes produkuje dvě procenta veškeré světové těžby. Michail Chodorkovskij, nejbohatší muž Ruska a bývalý šéf tamní nejbohatší firmy Jukos, v současnosti stíhaný ruskými úřady za daňové zpronevěry a další delikty ekonomické kriminality v řádu milionů dolarů. Která z těchto poloh k němu tedy patří? Stručná historie Chodorkovského života a podnikání uprostřed bouřlivých let ruské privatizace možná napoví více.

Turecko je „v neustálém protikladu vůči Evropě“ a jeho přijetí do Evropské unie by bylo chybou. Tato slova pronesl před dvěma týdny významný vatikánský činitel, prefekt římské Kongregace pro nauku víry kardinál Josef Ratzinger v rozhovoru pro francouzský deník Le Figaro. Způsobil tím malé diplomatické pozdvižení – v říjnu tohoto roku hodlá totiž Evropská komise zveřejnit zprávu o stavu připravenosti Turecka pro vstup do EU. Na jejím základě budou v prosinci hlavy států rozhodovat, zda s Tureckem zahájí jednání o vstupu. Nejen Ratzinger má obavy ze ztráty kulturně-civilizační integrity Evropy po případném vstupu Turecka. Nemálo politiků chápe EU jako společenství založené na hodnotách západní civilizace. Přijme-li Unie Turecko, dává tím naopak najevo, že se do ní může dostat každý, kdo splní tzv. kodaňská (ekonomická a politická) kritéria. EU pak už nebude vymezena geograficky ani kulturně, ale jen a pouze jako spolek těch, kdo splňují tyto podmínky. Pár let po Turecku to tak klidně může být například Maroko.

Podstatou tradiční afghánské hry buzkaši je dopravit tělo zabitého kůzlete do jamky na konci hřiště. Hraje několik desítek jezdců, každý za sebe, a ve snaze dosáhnout cíle uzavírají hráči účelová spojenectví, která zase rychle berou za své, když je jamka nadosah. Duch buzkaši se promítá také do afghánské politiky, která prochází zatěžkávací zkouškou prvních svobodných voleb.

Jeden z mužů pražského jara 1968 a ekonomický „guru“ tehdejší doby Ota Šik zemřel v neděli 22. srpna ve švýcarském Saint Gallenu. Mnozí ze současných ekonomů starší generace mu mohou děkovat, že vycestovali a mohli alespoň krátce během náznaku svobody koncem 60. let studovat na Západě.
Profesor Šik patří v českém ekonomickém myšlení spíše k tragickým postavám. Možná dříve než mnozí jeho současníci chápal, že socialismus je ekonomicky odsouzen k zániku. Celou kariéru i život proto zasvětil systému, jejž nazýval alternativním. Jenže i tato alternativa byla pořád ještě socialismem.

Je Praha, to největší české lákadlo cizích návštěvníků, ještě magická? I když se často zdá, že ne, že její srdce tepe už jen v rytmu kroků hromadného turistického zájezdu, starousedlíci v historickém centru to nevzdávají. Každý po svém se snaží uchovat ducha tohoto vzácného místa.
Před staletími jezdili těmi uličkami čeští králové ke korunovaci na Pražský hrad. Dnes se po trase avizované ve většině průvodců jako Královská cesta procházejí davy turistů, které člověka, ať chce nebo ne, strhnou svým směrem. Po obou stranách lemují tlačenici a mumraj obchody podobné jak vejce vejci. Z vitrín se blyští zaručeně české sklo „Paradise Bohemia Crystal“ v podobě barevných muchomůrek za tři sta, na křídlech dveří visí kupa loutek, vedle zase přechází zrak z vystavených matrjošek. Podobný výběr nabízí Královská cesta poutníkům už léta. Překoná-li člověk mechanický pohyb davu a na chvíli se zastaví, ukáže se pozoruhodná věc: do obchodů s nejdražším nájmem v Praze zabrousí kupci jen opravdu zřídka.

Bratislavské policejní prezidium vyzvalo v pátek tamní televizi TA 3, aby nevysílala připravený diskusní pořad o tom, jak pomoci unesené studentce Karlovy univerzity Miriam Jevíkové. Slovenští policisté to zdůvodnili možným „únikem informací“, který by mohl zkomplikovat osvobození oběti. Televize poté oznámila, že žádosti pravděpodobně vyhoví. Drama dívky unesené koncem května poblíž kavkazské Nazraně tak zůstává nadále skryto širšímu veřejnému zájmu. „Nevím, jaké informace má k dispozici policie,“ komentuje to známá reportérka a znalkyně oblasti Petra Procházková. „Ale vím, že bez tlaku médií, politiků a bez angažmá na Kavkazu bude osvobození Miriam složité.“

První olympijské hry třetího tisíciletí, první letní hry po 11. září 2001, první hry, kdy počet delegací, tedy i počet členských zemí OSN, překročil dvě stě, čímž se věru ukázala univerzálnost myšlenky barona Coubertina. Takové superlativy či priority se vybaví, řekne-li se Athény. Hry 28. novodobé olympiády – navzdory dopingu a různým kiksům, například rozhodčích – proběhly až překvapivě klidně a očekávaní teroristé o sobě vědět nedali. Ovšem už teď lze říci, čím byly tyto hry alespoň prozatím poslední. Byly to poslední téměř nepolitické hry po studené válce. Za čtyři roky se totiž sportovci sejdou v Pekingu. A podobně jako se o Athénách již předem psalo jako o „hrách strachu“, o Pekingu lze již nyní říci, že to budou „hry klidu“ – rozuměj onoho normalizačního klidu k práci, vždyť v totalitě teroristé nehrozí.

Napětí v Iráku opět na chvíli polevilo. Velký ajatolláh Alí al-Sistání vstal z nemocničního lože v Londýně právě včas, aby oběma stranám podél frontové linie v Nadžafu umožnil čestný odchod. Radikální klerik Muktada al-Sadr mu předal klíče od posvátné Alího mešity a se slibem beztrestnosti se může buď zapojit do politického procesu, nebo začít znovu budovat svou armádu, jež byla během třítýdenních bojů prakticky zničena. Muktada sice obléhání vydržel jen díky tomu, že se skryl v mešitě, kam za ním Američané vstoupit nemohli, ale v očích svých příznivců je hlavní to, že vydržel.