Žít mlčky vedle vrahů

Jaké to je potkávat desítky let vraha svých blízkých na náměstí, pracovat s ním v jednom podniku a vědět, že nebude nikdy potrestán? Několik lidí z Postoloprt na Žatecku zná odpověď.

Chmátli po nich a hotovo

„Raději vám nic vyprávět nebudu. Rozmyslel jsem si to,“ zdráhá se drobný pětasedmdesátník na zahradě u potoka kousek od Postoloprt. „Vždyť to už nikoho nezajímá a jen bych si zbytečně dělal zle.“ Ani své manželce a synům Arnošt Šedivý nikdy nevyprávěl o věcech, které jako patnáctiletý kluk zažil v postoloprtských kasárnách (viz rámeček). Po chvíli přemlouvání se přece jen nahlas vrací k minulosti. Jeho monolog má zvláštní sílu. Dává tušit, že o svém traumatu z poloviny roku 1945 mluví tak otevřeně poprvé v životě.

„Jsem ze smíšeného manželství. Matka byla Němka, táta Čech. Komunista. Ale takovej, že se s těmi, co vládli po únoru 1948, nesnášel,“ začíná Arnošt Šedivý zvolna. V roce 1936 koupili jeho rodiče domek ve Rvenicích. Jejich spokojený život vzal za své dva roky nato. V pohraničí ode-vzdaném Německu čekala české rodiny, co se rozhodly zůstat, zásadní volba: „Někteří – jako třeba otcův bratr – v touze po klidném životě podepsali říšské občanství a pak museli narukovat do armády. Teprve tehdy si uvědomili, co to vlastně udělali,“ vzpomíná Arnošt Šedivý. „Táta jim to nepodepsal. Ale moji starší…