Žít mlčky vedle vrahů

Jaké to je potkávat desítky let vraha svých blízkých na náměstí, pracovat s ním v jednom podniku a vědět, že nebude nikdy potrestán? Několik lidí z Postoloprt na Žatecku zná odpověď.

Chmátli po nich a hotovo

„Raději vám nic vyprávět nebudu. Rozmyslel jsem si to,“ zdráhá se drobný pětasedmdesátník na zahradě u potoka kousek od Postoloprt. „Vždyť to už nikoho nezajímá a jen bych si zbytečně dělal zle.“ Ani své manželce a synům Arnošt Šedivý nikdy nevyprávěl o věcech, které jako patnáctiletý kluk zažil v postoloprtských kasárnách (viz rámeček). Po chvíli přemlouvání se přece jen nahlas vrací k minulosti. Jeho monolog má zvláštní sílu. Dává tušit, že o svém traumatu z poloviny roku 1945 mluví tak otevřeně poprvé v životě.

„Jsem ze smíšeného manželství. Matka byla Němka, táta Čech. Komunista. Ale takovej, že se s těmi, co vládli po únoru 1948, nesnášel,“ začíná Arnošt Šedivý zvolna. V roce 1936 koupili jeho rodiče domek ve Rvenicích. Jejich spokojený život vzal za své dva roky nato. V pohraničí ode-vzdaném Německu čekala české rodiny, co se rozhodly zůstat, zásadní volba: „Někteří – jako třeba otcův bratr – v touze po klidném životě podepsali říšské občanství a pak museli narukovat do armády. Teprve tehdy si uvědomili, co to vlastně udělali,“ vzpomíná Arnošt Šedivý. „Táta jim to nepodepsal. Ale moji starší sourozenci – Němci po matce – stejně museli na vojnu.“ Žít v Říši s českým otcem přinášelo samozřejmě ústrky. „Přijeli jsme třeba s mámou do mlejna s pytlem obilí. Vidím toho Němce jako dnes, jak tam stojí nahoře ve vikýři a říká: Paní Šedivá, pro vás nic. Máte manžela Čecha,“ vzpomíná Arnošt Šedivý. Jeden jeho starší bratr zemřel na frontě v Rusku, druhý se dostal do francouzského zajetí a po válce už zůstal v západní Evropě.

Starý muž se pomalu dostává ke konci května 1945. Odpoledne se tehdy vracel s vozem a koňmi z pole domů. Před bránou dvora, právě když vypřáhl koně a chtěl je vést do stáje, ho míjel zástup několika desítek lidí. Byli to Němci, které Češi vedli ze sousední vesnice do postoloprtských kasáren. „Znali mě. Byl tam nějakej Vodrážka a ještě asi dva kluci, co věděli, že mám matku Němku,“ říká Arnošt Šedivý. „Chňap a hotovo – už jsem byl v řadě. Bránit jsem se nesnažil, měli nabité flinty. Nevěděl jsem, co se děje.“

Dalších čtrnáct dní prožil Arnošt Šedivý v konírně kasáren. Vzpomíná si na dlažbu z kočičích hlav na podlaze, žízeň, hlad a strach. „Vodu jsme dostali až po čtyřech dnech a jídlo dlouho žádné, pak občas kousek chleba,“ vzpomíná. Dvě stovky lidí, kteří spolu s ním byli uvnitř, se jen dohadovaly, co je čeká. Zvenčí slyšeli křik mučených, v noci občas střelbu z kulometů. Co se děje venku, ale vězni nevěděli. Ven na dvůr bylo vidět jen malým okénkem nad vraty, ale koukat z něj bylo nebezpečné. Hlídači hned stříleli. Naslepo pálit dovnitř začali také tehdy, když lidé uvnitř plakali a naříkali. „Kluk vedle mě to dostal do stehna. Já ji koupil tady,“ ukazuje pan Šedivý jizvu na lýtku. Časem si našel místo pod starým kočárem, které bylo před náhodnými kulkami přece jen trochu chráněné. Nejhorší vzpomínka z kasáren je ale ta na smrt pěti dětí. Pan Šedivý stál tehdy zrovna na dvoře. „Nevím, jak se tam ti kluci dostali. Snad se drželi otců, a tak je tam nahnali s nimi,“ uvažuje. „U vrat dvora byly jabloně. Kluci si chtěli nějaká jabka natrhat. A hlídače možná napadlo, že chtějí utéct. Chmátli po nich. Hotovo. Těch pět malých kluků postříleli. Mohlo jim být tak šest sedm let.“

Děda taky střílel?