Snad ve všech literaturách světa najdeme vzrušené odstavce věnované prvnímu setkání s železnicí. Většinou pocházejí z 19. století, jež samo sebe pokládalo za dovršení civilizace. Dnes sice archaické mašinky v muzeálních sbírkách vyhlížejí krotce a roztomile, představme si však, jak v oblacích páry, dýmu a jisker poprvé supí krajinou, kde až dosud zvolna pluly říční lodě a koňská spřežení poklidně trousila koblihy. Takový fantom z oceli musel přihlížející nezapomenutelně vyděsit. William Turner věnoval železničním zážitkům už roku 1844 svůj nejslavnější obraz Déšť, pára a rychlost, Dvořák je zhudebnil a Tolstoj nechal ve velkolepém finále Anny Kareniny skočit niterně rozervanou hrdinku pod vlak, což lze rovněž chápat jako hold, byť specificky ruský.
Epochální nástup telekomunikačních technologií v posledních deseti patnácti letech má svými vnějšími efekty k počátkům železnice daleko. Když jsem na liduprázdné ulici poprvé viděl kohosi cosi vykřikovat do něčeho u ucha, byl jsem, pravda, taky trochu vyděšen, ovšem posvátnou bázeň vyvolávaly duševní poruchy odedávna. Navíc se první mobilní telefony příliš nelišily od policejních vysílaček známých z demonstrací. Navenek nic moc nového. V muzeu se jistě jednou taky ocitnou, sotva však budou návštěvníky dojímat jako vláčky. Ale co já vím? Kouzla nostalgie jsou nevyzpytatelná. Mobil nemám a žádná milovaná bytost mi z té nevzhledné plastikové krabičky nikdy neslibovala něžným hlasem modré z nebe.
Do lidských životů…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
