Těžko se vysvětluje něco tak soukromého, jako je dlouholetý vztah dvou lidí. Protože ale přátelství mezi mnou a Václavem Bendou (8. srpna 1946 – 2. června 1999) vzniklo ze společného odporu proti totalitní diktatuře v Chartě 77 a protože naše spolupráce ovlivnila i zápas Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, snad se protentokrát v novinách snese i ryze osobní vzpomínka.
Budu poctivý a přiznám se, že Václav Benda a další křesťané mě odnaučili pyšnit se tolerancí. S trochu přezíravým a blahosklonným postojem, že dokážu někoho nebo něčí názory tolerovat, jsem totiž vstupoval do hnutí Charty 77 a do VONS. Měsíce a léta spolupráce s Václavem Bendou mě ale naučily, že nemohu jen tolerovat, nýbrž že musím plně respektovat odlišné názory. Možná rok trvalo, než jsem si jasně uvědomil, že postoje Václava Bendy byly stejně plnohodnotné jako moje. Václav Benda mě učil pokoře.
Jeden rozdíl ale zůstával. Zatímco já jsem byl aktivistou Charty 77 od jejího začátku, tedy od konce roku 1976, Václav Benda patřil mezi oněch 208 signatářů jejího prohlášení, kteří se k Chartě přihlásili v lednu 1977, již po výsleších a domovních prohlídkách, po uvěznění několika chartistů a během hysterické mediální kampaně proti Chartě. My, kteří jsme stáli u jejího zrodu, jsme její účinek nepředpokládali, avšak lednoví signatáři už věděli, do čeho jdou. Snad nejaktivnější z nich byl právě Václav Benda …
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
