Jedna z nejúspěšnějších pracovních hypotéz geologie a geofyziky předpokládá, že nejsvrchnější křehká vrstva Země – litosféra – klouže po plastičtější astenosféře. Jde o teorii, která našla své uplatnění v průzkumu ložisek ropy, plynu i rud a existují pro ni i „nezvratné“ důkazy: anomálie na oceánském dně, jeho stáří i měření pozice vzdalujících se kontinentů. Učebnice geologie byly přepsány tak, aby do této hypotézy pasovaly, a tak nepřekvapí, že se po pětatřiceti letech své existence stala „dogmatem“. Ne však pro všechny. Malé procento geologů ji stále považuje za scestnou. Patří mezi ně i Petr Rajlich, který v čerstvě vydané knize Čechy mezi tektonikou litosférických desek a impakty shrnuje řadu pozorování a citací ze světové literatury, které jsou s ní v rozporu. Tím také zdůvodňuje, proč on sám považuje za pravdivou hypotézu konkurenční, která se snaží vysvětlit pohyb kontinentů rozpínáním planety, již připodobňuje k nafukujícímu se pouťovému balónku. (Připomeňme na tomto místě, že řada starších autorů zase věřila v Zemi svrašťující se a přirovnávala ji k vysychajícímu jablku. To proto, že jinak neuměli vysvětlit vznik pohoří, jako jsou Alpy nebo Himálaj.)
Druhou myšlenkou, kterou Rajlich ve své knize prezentuje, je teorie, podle níž Čechy leží ve velkém impaktovém (dopadovém) kráteru. Není to originální nápad. Pochází z Ameriky od doktora Papagianise a proslulého interpretátora kosmických fotografií Farouka el Baze a byl…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
