Osmého června chtějí písničkář Jaroslav Hutka a lidé z Balbínovy poetické strany rozřezat řetěz kolem pražské sochy svatého Václava. Šňůra pichlavých lipových listů z poloviny sedmdesátých let dodnes ukazuje, jací jsme byli a jací jsme.
Ostré lístky lipové
Tady se odehrávala největší politická shromáždění v naší moderní historii. Tady se lidé instinktivně sešli a semkli v prvních hodinách šoku ze sovětské okupace, tady se četly vzdorné manifesty, tady se truchlilo za Jana Palacha. Komunistický režim se místa kolem sochy svatého Václava v horní části pražského Václavského náměstí oprávněně bál. Bylo to srdce vzpoury proti jeho moci. „Nebylo žádoucí, aby lidé dávali k soše svíčky a kytky. Nejdřív se kolem ní stavěli květináče – lidově se tomu říkalo Štrougalovy sady,“ vzpomíná na sedmdesátá léta Jindra Hubená z Galerie Hlavního města Prahy (pracuje tu od roku 1972), instituce, která má pražské sochy na starost. Vlastníkem sochy svatého Václava je ovšem magistrát, a právě odtud proto vyšel první popud, jak lidem v přístupu k soše zabránit. „Náměstek Josef Kilián – dnes už nežije – přišel s tím, že by se tam měl dát řetěz,“ říká Jindra Hubená. Úřední zakázku dostal sochař Zdeněk Kolářský.
Úmysly režimu byly v té době zřetelné každému, včetně tvůrců řetězu. „Tenkrát se to bralo jako něco, co má zamezit lidem v přístupu k pomníku,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
