Celé to začalo v Indii. Pobýval jsem tam loni a jednou mě ve Váránasí zastavil potulný hinduistický mnich a chtěl prachy. Něco jsem mu dal, líbil se mi. Dali jsme se do řeči, zašli na čaj. Ptal se, jestli si zakouřím jeho čaras. Normálně nekouřím, ale kvůli té příjemné atmosféře jsem pozvání přijal. Nabídl mi, ať si kousek nechám. Zakouřil jsem si ještě v hotelu, zbytek strčil do batohu a tím to skončilo.
Za měsíc jsem přijel do Dillí a sháněl levnou letenku domů. Všichni mě posílali na Aeroflot, že to mají nejlevnější. Tak jsem jednu vzal. Před odletem byla honička, a tak jsem nasedl do letadla a na čaras v batohu ani nevzpomněl.
Na letišti v Moskvě jsem si našel místo, kde se dalo natáhnout a přečkat těch čtyřiadvacet hodin do letu směr Praha. Jenže mě probudili milí lidé z protidrogového oddělení. Něco na mě rusky křičeli. Rozuměl jsem akorát – honem, honem, vstávej, vstávej. Nutili mi nějaký papír na vyplnění. Byla to celní deklarace. A pak se mě někdo z nich anglicky ptal, jestli vezu drogy. V tu chvíli jsem si vzpomněl na svůj čaras. Řekl jsem, že ne. Na to oni – tak jdeme. No a za chvíli koukám, že přecházíme z tranzitu zelenou čáru. V tu chvíli jsem věděl, že to je v háji. Vstoupili jsme na ruskou půdu.
Dovedli mě někam do podzemí, kde ležel můj batoh označený pečetí. Pes jim zřejmě označil, že tam je droga. Začali ho prohledávat, natáčeli si to na video, mysleli, že…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
