Jako mladý student byl Karl Kraus ve Vídni svědkem bourání slavné literární kavárny Café Griesteidl, na jejímž místě se začala stavět budova Burgtheateru. Kraus v tom později viděl metaforu: vládu slova a literatury nahrazuje vláda obrazu, divadla, fasády a ornamentu, který pravou podstatu věcí maskuje…
Brzy si uvědomil, že i Burgtheater je maskou. Byl postaven tak, aby z lóží bylo spíš vidět do jiných lóží než na jeviště, a aby se tam daly konat plesy. Společnost navštěvující divadlo se tu scházela spíše za účelem sebepředvádění, než aby sledovala, co se předvádí na jevišti. Víc než výkony herců ji zajímalo jejich oblečení. A také vlastní: vídeňská honorace vystavovala na odiv své kostýmy, důstojníci barevné uniformy, civilisté stojáčky a cylindry. Kostýmy přesně odpovídaly fasádám budov, které se stavěly, navzdory tomu, že šlo o konec 19. století, ve stylu benátských paláců, nebo jako v gotice či renesanci. Stavební styl sloužil jako maska společnosti – v kašírovaných kulisách se hovořilo o liberálnosti, rovnosti, volnosti, ale za nimi se připravovala válka a běsnily kruté počátky industriální společnosti.
Nakonec i sám Kraus musel přistoupit na hru, kterou opovrhoval: když se v roce 1913 zamiloval do hraběnky Sidonie Nádherné z Borutína, jejich vztah zůstal dlouho utajen, protože vztah, natož sňatek židovského intelektuála se šlechtičnou byl společensky nepřijatelný, i když…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
