Od zásadní proměny politických poměrů uběhne letos patnáct let, stále se však ozývají stesky, že pořádně nevíme, k čemu vlastně došlo. Pár měsíců před rozkladem sovětského bloku oslavovala Francie dvousté výročí své velké revoluce, jenže o jejím smyslu, příčinách a dopadech nemají dodnes jasno ani tam. Poslední velký pokus o její vylíčení a interpretaci podnikl renomovaný historik François Furet (1927–1999) v rozsáhlém spisu Francouzská revoluce, jehož první svazek v českém překladu vydalo letos nakladatelství Argo. Už časové vymezení je nekonvenční. V řídících strukturách starého režimu se tu revoluce začíná skrytě rozbíhat dobrých dvacet let před pádem Bastily a vítězně končí až po více než sto letech za tzv. třetí republiky, kdy dal národ před posledním pokusem o restauraci Bourbonů definitivně přednost republice a demokracii. Daniela Tinková v doslovu uvádí nejrůznější, často protikladné obrazy revoluce a jejích hrdinů, jež během dvou století vytvořila francouzská historiografie. Teze se vyvíjely, ale otázky zůstávaly konstantní. K základním patří například vztah mezi rokem 1789 a rokem 1793, tedy mezi revolučním bojem za svobodu a revolučním terorem, jenž svobodu krátce po jejím dosažení zlikvidoval. Furet zachycuje Francouzskou revoluci, jak se jevila v okamžiku smrti svého dědice, který se jí vnutil – ruského bolševismu. Jednoznačnými hrdiny tu nejsou Danton oceňovaný liberály, ani Robespierre zbožňovaný marxisty, ani kontrarevoluční rebelové z Vendée…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
