Znovu se ozývají hlasy požadující víc peněz pro český film. Podle ministra Dostála se stát nesmí zbavovat odpovědnosti za stav národní kinematografie. Není prý ani tak důležité, kolik nových českých filmů vzniká bez státní podpory, ale podstatná je otázka, co všechno by mohlo být s přispěním státu ještě natočeno. Argument to je srozumitelný. Pokud chceme národní kinematografii, musíme si ji zaplatit. Méně jasné je, kolik by stála a jak by pak měla vypadat.
Stále se s nostalgií vzpomíná na šedesátá léta, kdy osvícený stát prezidenta Novotného velkoryse financoval tzv. český filmový zázrak. Už tehdy mi ovšem kdosi poskytl cynický výklad jeho ekonomického pozadí. Stát prý měl korun víc než dost, vždyť předtím opakovaně obral společnost při znárodnění, kolektivizaci i měnové reformě, jenže mu k materiálním investicím chyběly devizy, suroviny i chuť do práce a na mzdách lidu přidat nemohl kvůli katastrofálnímu nedostatku zboží. Vsadil proto na investice duchovní, zejména do filmu a výstavnictví, čímž se mu povedlo za tuzemsky mírné ceny vyvolat dojem vpravdě světový. Vznikla nezapomenutelná díla, z nichž nás některá poznamenala na celý život. Mé rané milostné neúspěchy například pramenily i z toho, že jsem se v patnácti pokoušel tvářit jako Jan Kačer v Schormově intelektuálně existenciálním snímku Návrat ztraceného syna, zatímco spolužačky zbožňovaly Pucholta.
Film jsem hluboce ctil a po maturitě roku 1970 se dokonce hlásil ke studiu jeho dějin, to už jsem však…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
