Těžko si představit horší film, než je bondovka, kterou vám někdo vypráví. Počátkem sedmdesátých let jsem jich vyslechl pěknou řádku od spolužáků, jimž se během kratičké obrody povedlo nahlédnout za železnou oponu, a získat tak základní přehled o celé klasické sérii od Doktora No přes Goldfingera a Thunderball až po Žiješ jen dvakrát. Většinou jsme seděli někde u piva s připravenými občankami, neboť v oněch časech perlustrovala policie osazenstvo hostinců obvykle několikrát za večer, a beznadějně se pochechtávali, jak bláhově si ve svobodném světě představují zlo. Nemohl jsem si pomoci, abych nadšené vypravěče nepokládal za pitomce. Pro mne byl filmovým vrcholem Jean-Luc Godard se svým Bláznivým Petříčkem, kde je zlo tak opojně měňavé, že se titulní hrdina nakonec omotá dynamitem a vyhodí do povětří.
Ačkoli se díky videu a později i změně poměrů naskytla řada příležitostí filmy s Bondem odkoukat, dlouho jsem žádné nevyužil. Se Seanem Connerym v roli agenta 007 se setkávám teprve od loňska, když se začal častěji objevovat v televizi. Zjistil jsem, že bláhový nebyl ani tak svobodný svět jako my. Navzdory potrhlému ději mají bondovky zvláštní kouzlo, které se asi nedá dost dobře převyprávět. Není ovšem vyloučeno, že ho v době vzniku ještě neměly. Třeba jsem o nich musel nejdřív jen slyšet a pak se dlouhý čas protloukat všemožnou absurditou, abych dokázal ocenit jejich půvab i patinu.
Bondův neodolatelný šarm zmámil legie filmových krasavic, ale mou manželku a…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
