Je září 1996, rok po masakru v bosenské Srebrenici, největší hromadné vraždě v poválečných evropských dějinách. Během dne či dvou tu bylo postříleno osm tisíc zajatců. Příjezdovou silnici lemují vypálené domy. Poslední vesnicí před cílem je Bratunac. Zbyly z něj ruiny. Na loukách za zpustlými zahradami se dají snadno nalézt masové hroby, nejsou dosud zarostlé. Mezi drny a hroudami hlíny leží prázdné nábojnice. Na štítu jednoho domu se skví sprejem napsané slovo „Šešeljevo“. Tak se podepsali vrazi.
Je únor 2003 a Vojislav Šešelj, jejich vůdce, v Bělehradu oznamuje, že se dobrovolně vydá haagskému válečnému tribunálu. Na tiskové konferenci hýří dobrou náladou. „Na 24. únor jsem si rezervoval letenku. Nikde dnes nemohu tak dobře bránit srbské zájmy jako v Haagu. Chci tribunál porazit. Je to výzva, které prostě nemohu odolat,“ uvádí 49letý muž, vzděláním sociolog a nyní předák opoziční strany.
Na norimberském procesu před půlstoletím přijal antisemitský štváč Julius Streicher vynesení hrdelního trestu se vztyčenou pravicí a pozdravem „Heil Hitler“. Šešelj patří do kategorie zločinců, u nichž je předem jasné, že se zachovají podobně – nebude ničeho litovat a před zraky celého světa se vysměje obětem svojí nenávisti.
Možná se právě v této zvrácené vidině skrývá to, čemu nemůže odolat. Už v roce 1992, tedy hned na začátku balkánských válek, byl Šešelj americkým ministerstvem zahraničí označen za válečného zločince.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
