Konec izraelského sebeklamu

Právě před týdnem byla zveřejněna tzv. Ženevská dohoda coby výsledek jednání mezi izraelskou opozicí a Palestinci. Proč zrovna „ženevská“? Stála za ní švýcarská iniciativa a podepsána by měla být právě v Ženevě. Nikomu jaksi nepřekáželo, že „vyjednavači“ z řad levice nereprezentují nikoho krom sebe samotných a že jejich program loni v demokratických volbách drtivě prohrál. Nikomu jaksi nevadilo, že vyjednávání se vede v čase války, a to s reprezentanty téhož Jásira Arafáta, který podnítil současnou vlnu terorismu. Schopnost izraelské levice vytvářet marné naděje na usmíření je zřejmě nevyčerpatelná – v situaci, kdy protistrana nemá sebeméně v úmyslu tyto naděje naplnit.

Právo návratu: řekli, neřekli

Izraelský vyjednavač Josi Bejlin oznámil, že Palestinci odvolali svůj požadavek na „právo návratu“. Tím se rozumí návrat nikoli na palestinská území, ale do Izraele, do někdejších bydlišť rodičů či prarodičů, a de facto se to rovná zaplavení Izraele miliony zahořklých palestinských uprchlíků a demografickému rozkladu židovského státu. Záhy po tomto prohlášení však Palestinci – jaké překvapení – prohlásili, že nic takového neřekli. Takže jak? Zřekli se Palestinci práva na návrat, nebo ne? To vyšlo najevo vzápětí – ani tak, ani tak. Je to klasická, lidem na Blízkém východě dobře známá dvojí řeč. Závěrečný dokument se prostě o…