Všechny publikované články
Konec izraelského sebeklamu
Právě před týdnem byla zveřejněna tzv. Ženevská dohoda coby výsledek jednání mezi izraelskou opozicí a Palestinci. Proč zrovna „ženevská“? Stála za ní švýcarská iniciativa a podepsána by měla být právě v Ženevě. Nikomu jaksi nepřekáželo, že „vyjednavači“ z řad levice nereprezentují nikoho krom sebe samotných a že jejich program loni v demokratických volbách drtivě prohrál. Nikomu jaksi nevadilo, že vyjednávání se vede v čase války, a to s reprezentanty téhož Jásira Arafáta, který podnítil současnou vlnu terorismu. Schopnost izraelské levice vytvářet marné naděje na usmíření je zřejmě nevyčerpatelná – v situaci, kdy protistrana nemá sebeméně v úmyslu tyto naděje naplnit.
Nasadit sílu mělo smysl
Poprvé od neúspěšného mírového procesu, zahájeného v norském Oslu zhruba před deseti lety, se objevila šance na poctivě míněný dialog mezi izraelskými a palestinskými představiteli. Příčiny jsou dvě a úzce spolu souvisejí: americké vítězství v Iráku a neústupný odpor Izraele vůči palestinským atentátům. Obojí potvrdilo, že ustupovat diktátorům a teroristům je nejen morálně pochybené, ale i politicky neúčinné. Obojí navíc Palestincům a celému arabskému světu vyslalo signál, že končí doba, kdy se dalo vydírat terorismem. Dokladem nové reality je nástup abú Mázina do funkce premiéra palestinské samosprávy.
