“Tady v Praze jsem slyšel, že o euru u vás neprobíhá zrovna bouřlivá debata. Ale to by měla, ne?” diví se v rozhovoru v tomto čísle Respektu britský euroskeptik Alan Brown. “Tak velký a neodvolatelný krok bych nedělal, dokud bych si nebyl naprosto jist.” V rozjitřené atmosféře kolem prezidentských voleb znějí tyto věty až nepatřičně. Chtělo by se odpovědět: diskutujte si v Británii, my teď máme na práci napínavější věci.
Jenže napohled akademický problém, kdy přijmout euro, se týká našeho života víc, než kdo zasedne na Hradě. Ať bude novou hlavou státu kdokoli, volí se jen na pět let – nová měna v peněžence se přijímá “na dobu neurčitou”, ne-li navždy. Nový prezident jistě mnoha občanům zlepší nebo zhorší náladu – před vstupem do eurozóny ale vláda musí dát do pořádku státní kasu a zastavit růst obřích dluhů, což lidem zlepší či zhorší nejen náladu, ale hlavně příjmy. Už jen proto si euro zaslouží aspoň zlomek pozornosti věnované zápasu o Hrad. Ještě před červnovým referendem o vstupu do EU bychom měli vědět, kdy a proč udělá Česká republika další krok – do eurozóny.
Bublina je pryč
Dá se rovnou začít otázkou: proč bychom vlastně něco měnili? Vždyť koruně se daří dobře a Česká národní banka o ni pečuje úspěšně.
Ještě loni na jaře a v létě byla situace jiná. Posilování tuzemské měny se zdálo nezadržitelné, v červnu dokonce prolomila hranici 29 korun za euro a ČNB vypadala bezmocná. I…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
