Cyklistických závodů se každým rokem pořádají stovky, možná tisíce. Ale snad jen když se jede Tour de France, berou si lidé dovolenou, aby se mohli hodiny dívat, jak několik desítek mužů šlape monotónně do pedálů. Letos to je sto let, co se tento podnik pořádal poprvé. Tehdy, v roce 1903, se vyrazilo brzy ráno od hotýlku s výmluvným názvem „Réveil du matin“, tedy „Ranní probuzení“. Závodníci vyjeli z obce u Paříže, v metropoli tehdy platil zákaz cyklistických soutěží. Ale už první vítěz, Maurice Garin, se zasloužil o to, že se v následujícím roce narodila ve Francii celá generace nemluvňat nesoucích jeho křestní jméno. Davová psychóza byla na světě. Dnes město vítá poslední etapu na Elysejských polích a prezident se s vítězem nechává fotografovat.
Tour nepořádá žádná sportovní organizace či federace, nýbrž soukromá společnost stejného jména. Na závod se nelze kvalifikovat, pořadatelé někomu pozvánku pošlou, někomu prostě ne. Proti rozhodnutí není odvolání. Vybírají si nejlepší cyklistické stáje, přesněji ty, jež se nejlépe prodávají. Komerční stránku dokreslují reklamní alegorické vozy, které projíždějí od rána trasou etapy a zasypávají diváky suvenýry. Dále tu jsou i etapová města. O tuto čest se jich ročně uchází stovka a vyvolených zůstane ani ne dvacet. Města za to platí společnosti v průměru sto tisíc eur a navíc hradí pobyt karavany doprovázející závodníky, tedy až čtyř tisíc osob. Ale vyplatí se to, zviditelní se na turistické mapě…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
