Článek Elišky Bártové o diskriminaci žen (Jsem žena a kdo je víc, Respekt č. 26/2003) představuje kultivovaný přehled konvenčního vidění tohoto problému a sleduje ušlechtilý cíl. Když jsem si ale přečetl, jak se v něm k tématu vyjadřuji, nemohl jsem si nepřipomenout starou zkušenost, že v sociálních vědách největším nepřítelem pravdy není lež, nýbrž pseudoodborné kecy. Mluvím o svém vlastním výroku, jak ho v článku nacházím. To, co tam ze mne autorka cituje, není sice nepravda, je to jen tisíckrát omletá banalita: „Na ženy se prostě zaměstnavatelé neustále dívají jen jako na současné či budoucí matky. A právě tato představa je mnohdy důvodem diskriminace, která je u nás opravdu velká.“ (Říká Možný.) Ve slušném tisku taková věta nenudí snad už jen tehdy, když se dá do úst expertovi. Co jsem se však pokusil autorce v telefonickém interview sdělit, je v jistém smyslu pravý opak toho, co teď v článku v jejím podání a uvedeném kontextu říkám.
Stereotypy
Debata o diskriminaci žen a s ní spojených stereotypech se u nás už sama stereotypizovala. Snažil jsem se do ní vnést zatím snad neotřelé pozorování, že ženy přestávají být vnímány bez rozlišení, jako kdyby všechny byly matky. Těsná asociace mezi ženstvím a mateřstvím, platná po tisíciletí a snad i zakódovaná v naší genetické výbavě, povoluje pod tlakem posledního vývoje západní civilizace. Zhruba třetina z nastupující generace našich mladých žen…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
