Věřme, že si milovníci filmových novinek přicházejí na své, když se na karlovarské promenádě ohlížejí po aktuálních kráskách, nostalgik se však rád ohlédne i po divách zašlých časů. Říká se, že v soudobé civilizaci obraz potlačil vyprávění. Svět prý vnímáme z perspektivy filmových záběrů, ty se však s odstupem času stávají legendami a z nejsvůdnějších obrazů opět povstávají příběhy.
V létě 1953, tedy právě před půlstoletím, došlo na filmovém nebi k nevšednímu úkazu. Zazářily na něm oslnivě hned dvě hvězdy, z nichž byla každá vnímána jako prototyp zbrusu nového ženského typu, zároveň se však od sebe zásadně lišily.
Sedmadvacetiletá Marilyn Monroeová byla známá už z několika předchozích filmů, v nichž ukázněně ztělesňovala zavedenou šarži hloupoučké blondýnky, která ani neví, čím ji příroda vybavila. Zlom nastal, když zmíněného roku ve filmech Páni mají radši blondýnky, Oženit se s milionářem a Loučení s vampem předvedla s nečekaným citem pro parodii, že se americké dívenky ve strategiích snoubení vyznají až moc dobře. Divácký úspěch ukázal, že nové generaci blondýnek sluší životaschopná mazanost ještě víc než bezbranná naivita. Zdálo by se, že doba dozrála k větší rafinovanosti, jenže vzápětí přišel do kin film s další převratnou hrdinkou, tentokrát v podání naprosto neznámé brunetky Audrey Hepburnové, jež postavu princezny v Prázdninách v Římě naplnila jemností, inteligencí a přirozeným půvabem, jaký by se ani parodovat nedal. Ve čtyřiadvaceti ztělesnila nový…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
