Kdosi, možná Jan Werich, kdysi vzpomínal, jak v americkém exilu hovořil s německým filmařem, který v emigraci za oceánem dosáhl mimořádných úspěchů. „Je to tady moc fajn, ale kuličky jsem tu s nimi nehrál,“ posteskl si prý. Vím, o čem mluvil, protože patřím k veteránům jarních kuličkových klání na plácku U dvojky ve výseči Olšanských hřbitovů, jež byla vyrvána funerálním účelům, aby sloužila dětským hrám. Dnes tam stojí palác Flora, který zvenčí vypadá jako supermoderní věznice pevnostního typu a uvnitř nabízí bezpočet atraktivních zábav. Kuličky se v něm sice hrát nedají, ale to zřejmě nikomu nevadí. Dcery vzpomínají, že už před polovinou osmdesátých let pokládali jejich spolužáci cvrnkání kuliček do důlků za nejapné a staromódní. Kdo na sebe dbal, házel prý tehdy mince na čáru.
Dnes hrají kluci všude na světě stejné počítačové hry, a Středoevropané tak pro případ budoucí emigrace přicházejí o docela hezký důvod k nostalgii. Výrok „kuličky jsem tu s nimi nehrál“ nezní jen jímavě, ale znamená i něco podstatnějšího než společně procítěný zážitek. Všichni chtě nechtě posloucháme Gotta, koukáme na hokej, nadáváme na politiky a možná by se nám po tom všem někde jinde taky zastesklo, jenže cvrnkání kuliček byla zkušenost, která nás utvářela hlouběji. Svým způsobem šlo o iniciační obřad. Nad důlky jsme pronikali do tajů podnikatelské strategie, zvažovali míru rizika, učili se rozlišovat, které falše jsou ještě fér a které už neprojdou.
…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
