Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Téma

V zemi Buddhy a Orwella

Zvláštnosti země Myanmar, více známé pod někdejším koloniálním názvem Barma, si člověk uvědomí dlouho před vstupem na její území.

Autor fotografie: Tomki Němec • Autor: Respekt
Autor fotografie: Tomki Němec • Autor: Respekt

V jedné z postranních uliček rušného asijského města se schází podivná trojice bledých tváří: dokonale oblečený západní diplomat s černými brýlemi na očích a dvojice ošuntělých cestovatelů z Čech, v nichž by nikdo nehledal novináře. Po krátkém pozdravu a úvodním oťukání začíná operace. Diplomat vytahuje z kožené aktovky sešit a jeho partneři mu do něj nenápadně, pod krytím turistické mapy zasunují bílou zalepenou obálku. Muž v černých brýlích vše rychle schovává a po chvatném podání ruky se trojice rozchází do různých směrů. O několik dní později pak telefon v hotelovém pokoji stvrzuje úspěch celé konspirativní akce: novoroční pozdrav prezidenta Václava Havla byl v pořádku předán vítězce posledních parlamentních voleb. To je Barma.

Cesta zpět

Zvláštnosti země Myanmar, více známé pod někdejším koloniálním názvem Barma, si člověk uvědomí dlouho před vstupem na její území. Dostat se sem totiž můžete jen vzduchem a pak hlavní branou letiště v hlavním městě Rangúnu. Při letu z thajské metropole Bangkoku si musí cestující posunout hodinky o třicet minut nazpět. Čas ale jako by se vrátil zpět o celé věky. Cestující na lince Bangkok-Rangún zažívá podobné pocity, jaké před patnácti lety zažíval pasažér vlaku mezi Mnichovem a Prahou. Návštěvníka Rangúnu vítají potemnělé, špinavé ulice, stará otlučená auta, policejní zátarasy z ostnatých drátů. Po deváté hodině večerní ustává pouliční ruch a všechny obchody a jídelny zavírají – pozůstatek nedávno odvolaného zákazu vycházení. Z letiště si navíc každý cizinec odváží dvoje peníze – kromě běžné místní měny ještě štos speciálních poukázek v hodnotě dvě stě dolarů, které zde musí jako minimum utratit za turistické služby.

Nutné srovnání se sousedním Thajskem vyznívá až strašidelně v neprospěch Barmy. Přitom ještě před padesáti lety se zdála vzájemná pozice přesně opačná. Postkoloniální Rangún byl podle pamětníků živým, prosperujícím městem, kde vládl bohatý noční život a silný západní vliv, zatímco nedaleký Bangkok v tomto směru silně zaostával. Barmu – stát s nadějnou „britskou“ tradicí, poměrně vzdělanými lidmi a bohatými přírodními zdroji – považovali ekonomové za jeden z nejslibnějších států jihovýchodní Asie. Po převratu v roce 1962 a následném vyhlášení barmské cesty k socialismu nabraly události opačný vývoj. Od té doby zde vládne vojenská vláda, která hluboce buddhistickou zemi změnila v jeden z nejhorších totalitních režimů na světě.

Nenávidím je

Třicetiletý Win sedí na malé stoličce jedné z rangúnských pouličních čajoven a usrkává horký nápoj. Chodí sem každý den a pokaždé za hrnek zaplatí asi šestinu svého denního kapesného. „Už třetí rok jsem bez práce a sestra mi dává necelý čtvrtdolar na den,“ říká sklesle ve svitu zapadajícího slunce. Dříve jako stavbyvedoucí pobíral asi třicet dolarů za měsíc, teď stejně jako všichni ostatní nezaměstnaní v zemi nemá nárok na žádnou sociální podporu, peníze si musí sehnat sám. „Švagr naštěstí dělá v Singapuru, a tak mě živí.“ Tok řeči se zadrhne při dotazu na politické poměry. „Nevím, co k tomu říci,“ odpovídá a rozpačitě se usmívá. Teprve když se zešeří a od vedlejšího stolu si odsedne neznámý muž, nakloní se nad stůl a tichým hlasem se zeptá: „Znáte naše generály? Nenávidím je. Proč? Mluví nesmysly a nerozumí ekonomice. Žije se tu moc špatně.“ Podobně jako jeho spoluobčané nemá Win pas a nikdy nebyl za hranicemi. Zažádat si o něj sice může, kladné vyřízení ale není jisté. Pokud by měl štěstí a úřady by daly souhlas, musel by za úřední kroky spojené s vydáním pasu zaplatit zhruba pět měsíčních platů a obdobnou sumu ušetřit na letenku. Jinak se totiž z Barmy oficiálně vycestovat nedá. Po návratu ovšem musí dokumenty odevzdat a před dalším odletem ponižující proceduru opakovat. Takové peripetie jsou ale pro život v dnešní Barmě běžným úkonem. Podobné je to například s používáním auta: kdo chce jezdit, musí každý rok žádat o povolení a patřičně podplatit.

Kdo pojede k závoře

Před dvanácti lety povolila barmská junta pod tlakem milionových demonstrací svobodné volby. V nich získala opozice vedená drobnou, charizmatickou čtyřicátnicí Do Aun Schan Su Ťij, dcerou otce barmské nezávislosti, přes 80 % parlamentních mandátů. Barmští generálové se však odmítli vzdát moci, protestní demonstrace rozehnali střelbou, Su Ťij, zvolené poslance a stovky dalších aktivistů pozavírali a v tvrdém kurzu ovládají zemi dodnes. Výsledek není radostný jak pro občany Barmy, tak pro obyvatele sousedních států a vlastně celý západní svět. Junta totiž své okolí zásobuje uprchlíky (v Thajsku, Indii a Bangladéši jich žije kolem milionu), západní země heroinem a vlastní občany – odmyslíme-li si pekelnou Severní Koreu – snad největší dávkou nesvobody na světě. Popsat barmskou realitu není ani po návštěvě země úplně jednoduché. Vojenský režim už pět let usilovně láká do země turisty, a svou podstatu tudíž co nejpečlivěji maskuje. Pro cizince platí zákaz pohybu v okolí kasáren či věznic, v nichž podle údajů Amnesty International sedí zhruba šestnáct set politických vězňů, někteří už od nepovedeného volebního roku 1990. Zákony zakazují fotografovat mosty, hlavní silnice či velké státní stavby, na nichž pod vojenským dozorem bezplatně dřou nuceně nasazení dělníci. Nejhorší věci se ale dějí v hornatých zalesněných oblastech podél hranic s Čínou, Laosem a Thajskem. Tady si totalita našla svého vysněného, nikdy nemizícího nepřítele. V rámci nekonečné války proti povstalcům z malých příhraničních národů likviduje armáda podle řady zdokumentovaných svědectví celé vesnice, jejich obyvatelstvo zabíjí, vyhání do džungle nebo bere do novodobého otroctví na nucené práce. Opoziční vůdkyně Su Ťij má stále domácí vězení ve svém domě v Rangúnu. Nesmí vycházet ven a nikdo kromě kuchařky a jednoho kolegy z opozice nemůže dovnitř. Dříve jedna z hlavních tepen města před jejím domem je uzavřená závorami a plná tajných policistů. Domorodci se ulici vyhýbají a cizinec mířící k závoře je už desítky metrů před ní zastaven a vykázán pryč. Dojet k ní nelze ani taxíkem. „Promiňte, ale nepojedu tam. Mám strach,“ odpovídá taxikář i přes příslib značného příplatku.

Otevíráme přehradu

Strach z moci je v Barmě nepřehlédnutelný – a projevuje se i zásadní neochotou lidí mluvit o politické či ekonomické situaci. Zatímco například v Pákistánu, který také žije pod vojenskou vládou, lidé s cizinci rádi hovoří, tvrdě kritizují vládu, stěžují si na poměry, mají možnost číst kriticky píšící noviny a volně si vyměňovat informace po internetu, v Barmě nic podobného neexistuje. Vzhledem k předpokládané všudypřítomnosti tajných policistů si lidé vzájemně nevěří. Kritizovat vládu znamená riskovat vězení a každý dodržuje pravidlo, že v přítomnosti cizích osob se o „politice“ nemluví. Protože delší pobyt ve společnosti cizince je podezřelý, Barmánci se tedy kontaktu se západními návštěvníky své země raději vyhýbají. V Myanmaru platí striktní cenzura. Noviny jsou ještě méně ke čtení než v Čechách za dob nejtužší normalizace. Sáhodlouhé popisy pracovních a ideologických úspěchů junty se na stránkách střídají s výzvami ke zvyšování fyzické a psychické odolnosti lidu. Zcela nezapomenutelný je také jediný program státní barmské televize, proti němuž například Lukašenkova běloruská TV působí stejně živě jako CNN proti zdejší normalizační televizi. Oblíbené reportáže z otevírání nových přehrad nebo mostů poctivě vypočítávají nekonečnou řadu titulů, hodností a funkcí přítomných. Pak – už bez zvuku – následuje třeba i pětiminutový záběr na tichou hladinu nového jezera. Značně komplikované je spojení s cizinou. Internet je zcela zakázaný, používat lze pouze e-mail. Ten poskytuje jediná státní společnost, která si nechala ze Singapuru dodat speciální počítače, na nichž lze všechny posílané maily přehledně kontrolovat. Cizinec může elektronickou poštu používat v lepších hotelech, nebo zajít na hlavní poštu v Rangúnu. Ani tam to ale není jednoduché. Návštěvník se dozví, že nesmí do mailu psát protistátní věci (není jasné, co všechno to znamená), musí mail napsat barmsky či anglicky rukou na papír a poštovní úředníci mu jej pak sami přepíší do počítače. Volat do zahraničí bylo ještě nedávno možné pouze z hlavní rangúnské pošty. Dnes lze i z hotelů, ovšem za sedm dolarů za minutu.

Stokrát víc za dolar

Máloco prozradí o poměrech v dnešní Barmě tolik jako návštěva oficiální směnárny. Jednu z nich lze nalézt přímo v hlavní rangúnské informační turistické kanceláři. Na první pohled vypadá vše jako obvykle: vyvěšený kurzovní lístek a směnárník čekající na zákazníky. Jen bankéřova reakce na zájemce o směnu je zcela neobvyklá. „Co tady chcete?“ vítá s údivem příchozí. „Běžte raději na černý trh.“ Pak vytáhne kalkulačku a vše demonstruje v praxi. „Oficiální kurz je 6,7 kyatu za dolar, směnárníci na černém trhu vám dají stokrát víc – 690 kyatů za dolar,“ říká s úsměvem. Proč je rozdíl tak velký? „Nevím,“ krčí směnárník rameny a opět protahuje rty do úsměvu. Ekonomické změny povolují generálové jen postupně a navíc v prostředí jen těžko představitelné korupce a nulové právní jistoty. Hovořit o promyšlené ekonomické reformě je značně přehnané. V zemi neexistuje parlament a její chod určují generálské dekrety. „Zákony ale nejsou důležité. Hlavní je být dobře zapsán na důležitých úřadech a vědět, jakému úředníkovi a kolik zaplatit,“ říká jeden z nemnoha zdejších evropských obchodníků. Do Barmy přišel před deseti lety a už zde zůstal. Při setkání s novináři reaguje se striktní navyklou opatrností: žádné citace se jménem, žádný oficiální rozhovor. Jakékoli informace pouze anonymně. „Nemůžu riskovat,“ vysvětluje. „Každý půlrok si musím žádat o nové povolení k pobytu a oni mi ho nemusí bez udání důvodu dát. Nebo si mě zapíšou na černou listinu a úřady se mnou přestanou spolupracovat,“ říká obchodník. Pojem spolupráce přitom v barmských poměrech znamená nejběžnější úkony. „Nedávno mi přišel do zdejší banky doklad o převodu peněz do ciziny. Po dvou týdnech jsem se šel zeptat, proč mi nic neposílají. Oni řekli, že už sice doklad přišel, nemají ale čas mi ho vydat. Mám prý přijít za další dva týdny. Pak jsem zjistil, že když dám šesti důležitým lidem dolar, tak mi dopis vydají do příštího dne.“

Most přes řeku Bago

Asi padesátiletý muž pomalu sundává z hlavy velký tác plný zatočených kousků pečeného těsta máčeného v medu. Na přestupní autobusové stanici nedaleko severobarmského města Taunďi má za sebou tříhodinovou pochůzku a pětatřicetistupňové polední horko vyzývá ke chvíli odpočinku. Ještě před pěti lety si vydělával na nedaleké univerzitě jako učitel geologie. Když ale junta jeho ústav stejně jako další barmské vysoké školy počátkem devadesátých let uzavřela, šel si hledat jinou práci. „O geologa není nikde zájem, za tohle si ale vydělám mnohem více peněz. Jako učitel jsem měl patnáct dolarů za měsíc, teď mám třicet,“ říká se širokým úsměvem. Stejně jako v dalších zemích ovládnutých komunistickými experimentátory je i v Barmě školství jedním z kruciálních problémů. Barmský komunismus se sice zasloužil o poměrně vysoký stupeň gramotnosti obyvatel (podle oficiálních statistik zde umí číst a psát 83 % lidí, v sousední Indii jen 52 %), tím ale úspěchy končí. Základní školy jsou sice oficiálně zadarmo, fakticky je ale situace jiná: rodiče musí platit povinnou uniformu, učebnice a navíc připlácet učitelům doučovací hodiny, neboť v přeplněných, často i stočlenných třídách se dítě mnoho nenaučí.

Dalším problémem, který na barmskou společnost stále více doléhá, je nedostatek vzdělaných elit. Už od vzniku junty v roce 1962 je v zemi velká tradice studentských protestů, které vždy režim řešil uzavřením vysokých škol. Totéž nastalo v roce 1990 po bouřích reagujících na anulování voleb. Loni režim usoudil, že se politická situace uklidnila, a povolil univerzity otevřít. V Rangúnu ale generálové pro jistotu studenty vystěhovali za město. „Mají to teď s námi jednoduché,“ vysvětluje jeden ze studentů angličtiny. „Jsme za řekou, a kdyby se něco stalo, tak zavřou jediný most, který tam je, a my se nedostaneme do centra.“

Večeře s diktátorem

Samozřejmě se nabízí otázka, jak je možné, že barmští generálové stále vládnou tak po orwellovsku, když všechny okolní totalitní režimy od Kambodže po Laos padly nebo alespoň výrazně povolily uzdu. Částečnou odpovědí je opora v půlmilionové armádě a propracovaném systému tajných špiclů. V posledních letech také junta slavila několik úspěchů v boji s povstaleckými skupinami a získala větší kontrolu nad produkcí opia v zakázaných oblastech severovýchodní Barmy. Zřejmě nejdůležitějším faktorem moci generálů je ale jejich záliba v buddhismu. Když na konci 80. let barmská junta odmítla předat moc opozici, učinila zásadní rozhodnutí: odvrhla socialistickou ideologii a vrhla se na buddhismus. Barmští generálové se sice svou duchovní orientací nikdy netajili a dlouholetého diktátora U Nei Wina dovedla pověrčivost tak daleko, že podle svého šťastného čísla devět nechal vytisknout bankovky o nominální hodnotě 45 a 90 kyatů. Nyní je ovšem sázka na buddhismus promyšlenou strategií junty. „Generálové dobře vědí, že bez podpory mnichů se nedá této zemi vládnout,“ říká jeden z rangúnských diplomatů. V padesátimilionové Barmě žije zhruba půl milionu mnichů a mnišek. Obvykle jedno dítě z rodiny jde studovat do buddhistických center a velká většina Barmánců dochází každoročně do meditačních center na alespoň několikadenní meditace. Pagody a meditační centra jsou jediným místem, kde se lidé mohou alespoň trochu cítit mimo dosah tajné policie. Vliv mnichů na lidi je tedy značný a vojenská moc toho dobře využívá. Generálové se prezentují jako horliví vyznavači buddhismu, navštěvují modlitby, otevírají výstavy Buddhových soch, dávají dotace na opravu známých pagod nebo dary vlivným mnichům. Řada nejvyšších barmských buddhistických autorit tuto hru vzala za svou. Na jejich pravidelné schůzky dochází i generálové a skupina významných mistrů buddhistické nauky před dvěma lety přijala dokonce pozvání bývalého diktátora U Nei Wina na večeři.

Schůzka v kanceláři

Posuzovat v případě země, jako je Barma, míru občanské statečnosti je ovšem velice ošidné. Na jakýkoli projev nesouhlasu junta stále reaguje velice tvrdě. Naposled se v Rangúnu odehrál pouliční protest loni v prosinci, kdy sedmdesátiletý profesor z místní univerzity roztáhl naproti radnici protestní transparent (co na něm vlastně bylo, se dodnes neví). Po pár minutách byl zatčen a od té doby sedí za mřížemi. Vedle represí přitom údajně už rok a půl probíhá jakýsi dialog mezi generály a vůdkyní opozice Su Ťij. Potíž je v tom, že vše probíhá v naprostém utajení a nikdo tudíž nemá potuchy, jak dialog vypadá. K možným důsledkům rozhovorů patří fakt, že junta během posledního roku propustila asi dvě stě politických vězňů a ke zbytku (asi šestnácti stovkám lidí) povolila přístup pracovníkům Červeného kříže. Generálové také dali souhlas, aby si v několika městech otevřela kancelář opoziční strana a vítězka voleb z roku 1990 – Národní liga za demokracii. „Armáda je dobře hlídá, žádnou opravdovou politickou činnost jim nepovolí. Pokud by udělali například pouliční protest, tak je zavřou,“ říká k této „reformě“ jedna z předních postav barmského exilu Bo Ťij. Jedna z kanceláří ligy je i nedaleko rangúnského centra. V čajovně naproti vchodu posedávají policisté v civilu a fotografují každého člověka, který vchází dovnitř. Je krátce po poledni a uvnitř malé haly přechází a diskutuje asi padesát lidí. Podél stěn stojí spousta otlučených židlí, skříní a psacích stolů. Na zdech veliké fotografie Su Ťij, jejího otce Aun Schan a barmská vlajka. V jednom z koutů schůzuje místní stranická buňka, kousek dál tiše šumí jakýsi debatní kroužek. „V roce 1990 jsme měli dva a půl milionu členů, teď ale nevíme přesně, kolik nás je,“ říká jeden ze sekretářů NLD U Lwin. „V kancelářích nemáme telefon ani e-mail, a nedokážeme proto mezi sebou komunikovat.“ Peníze na podporu dávají podle U Lwina mnozí barmští podnikatelé, kteří ale do kanceláří ze strachu nechodí. Mezi členy NLD převažují lidé bez práce a dělníci. U Lwin hovoří ochotně a vstřícně, na otázku k probíhajícím rozhovorům mezi Su Ťij a generály ale reaguje s nečekaným vzrušením: „O tom nemůžu nic říci. Ne, ne, o tom nebudu mluvit.“

Povznášející místo

Přes smutnou politickou realitu Barma přitahuje stále více a více turistů. Kriminálům pro politické vězně a všudypřítomným tajným konkuruje tajemná pověst staré dobré Asie se zástupy mnichů a krásnými starými chrámy. Žádný turista se ale nevyhne přísnému policejnímu dozoru. Kterýkoli hotel musí do několika hodin hlásit jména nových hostů, místo odkud přijeli a kam směřují. Cizinci si nesmí sami najmout auto či motorku a musí se pohybovat pouze na povoleném území, což je dnes zhruba polovina Barmy. Španělský lékař Fernando pracuje v Barmě už pět měsíců v organizaci Lékaři bez hranic. „Je těžké to poznat, ale jsem přesvědčený, že ano,“ odpovídá na otázku, zda se setkal s nucenou prací. „Vidíte vesničany, jak v hrozných podmínkách staví cestu. Tak se ptáte, kdo je platí. Oni ale jen krčí rameny, že neví nebo že o tom nechtějí mluvit.“ Lákadla Barmy shrnuje stručně český turista Milan. „Je tady blbý režim, ale na druhou stranu – ta země je krásná, jsou tu dobří lidé a málo turistů. Ještě to tu není tak zkažené jako v Thajsku.“ Nepřehlédnutelný magnet duchovně laděných návštěvníků lze najít na klidné samotě asi hodinu cesty severně od Rangúnu. Tady stojí jedno z meditačních center pro cizince, kde se mohou zcela zdarma ubytovat v malé chatce na libovolně dlouho (třeba na celý život, ale minimálně na dva týdny) a docházet na meditační cvičení. Stravu, prodlužování víza a jednání s policií zajišťují pracovníci centra. Život v centru Panditarama, provozovaném díky darům buddhistických center ze zahraničí, vypadá na první pohled prostě. Ráno ve tři hodiny je budíček a celý den probíhají meditační cvičení – střídavě hodinu vsedě a hodinu v pomalé chůzi. Mezi sto dvaceti lidmi ze čtyřiceti zemí světa jsou i dva Češi. Luboš, majitel dvou čajoven na Moravě, tu pobývá už pět měsíců a návrat zatím neplánuje. „Jsme tady mimo čas a prostor, o ničem takovém nepřemýšlím,“ odpovídá na otázku, zda mu vadí, že pobývá v zemi ovládané hrozivým totalitním režimem. Podobně věc vidí i Jitka, která se v centru Panditarama usadila na čtyři měsíce. „Barma je duchovně velice povznášející místo,“ říká tichým hlasem. „A vojenský režim? O tom mi neříkejte, o tom nechci radši nic slyšet.“

Za vším hledej armádu

Příběh posledních padesáti let zaznamenává několik zlomů a jednu zásadní jistotu. Tou je ke smůle barmských obyvatel armáda – stála už u vyhlášení nezávislosti Barmy na Británii v lednu 1948. Nezávislý barmský stát dojednal především generál Aun Schan, otec dnešní vůdkyně demokratizačního hnutí Do Aun Schan Su Ťij. Generál Aun Schan, i dnes v Barmě velebený jako otec-zakladatel, zřejmě hodlal předat moc civilní vládě, byl ale už v létě 1948 zavražděn a moci se ujali podstatně menší demokraté v generálských uniformách. V 50. letech proběhly dvoje volby, pomalou cestu k demokracii ale v roce 1962 překazil vojenský převrat generála U Nei Wina, který sice potlačoval barmské komunisty, sám ale zavedl silně totalitní stát se znárodňováním a tvrdými represemi (U Nei Win žije stále na spokojené penzi v Rangúnu). V roce 1988–89 se jeho systém po masových protestech zhroutil a v květnu 1990 proběhly volby, v nichž poprvé zvítězila nevojenská síla a poprvé měl být zformován normální parlament. U Nei Winovi nástupci v juntě ale odmítli moc předat. Povolili sice soukromě podnikat, represivní podstata systému se ale nezměnila.

Vzepřít se je problém,

říká americká antropoložka Christina Fink

O Barmě se mluví jako o silně buddhisticky založené zemi. Není v tom rozpor? Buddhismus a brutální junta?

Lidská podstata je všude na světě stejná. Všude na světě existují lidé, kteří baží po moci, nechtějí se vzdát svých pozic, hledají jenom svůj prospěch.

Jak buddhismus lidem pomáhá snášet příkoří?

Mnoho politických vězňů praktikuje v kriminále meditační cvičení a po návratu z vězení chodí na nějaký čas meditovat do klášterů. Nemůžeme ale říci, že buddhismus jako náboženství může být spojován s odporem proti režimu. Buddhismus učí, že utrpení v tomto životě zlepší váš příští život. V Barmě je mnoho lidí, zvláště starších, kteří chápou vztah buddhismu a politiky právě touto cestou. Mají pocit, že je nutné soustředit se na vlastní duchovní rozvoj a politickou situaci jednoduše ignorovat.

Jakou roli hrají v odporu proti vládě buddhističtí mniši?

Jsou v zajímavé pozici – jsou jedinou organizací, která je mimo kontrolu vojenského režimu. Svou strukturou navíc pokrývají celou zemi. Mniši mají velký respekt všech lidí, takže jsou potenciálním zdrojem moci, potenciální hrozbou režimu. Režim sleduje, jak se mniši chovají. Oni trvají na tom, že stojí mimo politiku. Je ale několik mnichů, kteří tvrdí, že je nutné něco dělat. Když lidé trpí, mají podle nich mniši odpovědnost za to, aby intervenovali za zmírnění tohoto utrpení. To znamená, že někteří mniši jsou politicky aktivní nebo tiše podporují lidi v demokratickém hnutí.

Co si myslíte o stále větší invazi turistů?

Turisté mají pozitivní i negativní vliv. Negativní proto, že dávají vydělat peníze režimu a většina takových peněz se utrácí na podporu armády. Na druhé straně – turisté mají kontakt s místními lidmi, mohou situaci v Barmě více porozumět a pak podpořit demokratizační hnutí nebo uprchlíky.

Takže co radíte vy osobně – jet, nebo ne?

Každý se musí rozhodnout sám. Důležité je nejezdit jen na hlavní turistická místa, ale i na venkov, kam turisté nejezdí.

Kolik lidí je proti juntě?

V roce 1990 získala opozice ve volbách přes 80 procent hlasů a dnes je rozvržení hlasů stejné. Jistě ale přibylo frustrovaných lidí z toho, že demokratizační hnutí nebylo úspěšné, že Su Ťij je vzhledem k neúspěchu nedůvěryhodná osoba, že mezinárodní společenství není schopno vyvinout na juntu pořádný tlak.

Mají běžní lidé v Barmě informace o reálné situaci ve své zemi? O ekonomice, o tom, jak si žijí prominenti a podobně?

V Barmě je možné vidět zvláštní věc – příslušníci junty i lidé z opozice jsou často z jedné rodiny. Nemůže se tedy utajit, jak kdo žije. Lidé vědí přesně, kdo má jaké peníze a jak si je vydělává. Problém je vzepřít se proti tomu.

Christina Fink je autorkou knihy Pulzující ticho – Barma pod vládou junty. Žije v Thajsku.

Starší články o Barmě, které vyšly v Respektu: Barma se zachvěla (Respekt 35/07), Na útěku před juntou(Respekt 9/02), Sním si to na chodníku (Respekt 8/02),Barma pod reflektorem (Respekt 31/96) a Z investic těží jen armáda (Respekt 16/95).

Pro zobrazení dalčích zajímavých fotografií z Barmy klikněte zde.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 7/2002 pod titulkem V zemi Buddhy a Orwella