Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Domov

Takový normální prezident

I když se o prezidentském kandidátu ČSSD Jaroslavu Burešovi (48) mluví jako o naprostém outsiderovi, jeho šance na zvolení nenápadně rostou. Bureš totiž pilně sbírá mezi delegáty českého sněmu hlas po hlase. “Obejít všechny poslance a senátory nestihnu, ale ty klíčové, kteří ovlivňují myšlení ostatních, určitě ano,” říká Bureš. Podle kuloárových informací slibuje za svoje zvolení vlivné posty obsazované hlavou státu. “To není pravda,” brání se Bureš. “Faktem ale je, že třeba lidoveckého poslance Miroslava Výborného nebo sociálního demokrata Stanislava Křečka si dokážu představit jako dobré soudce Ústavního soudu.”

S požehnáním Sokola

Příběh Jaroslava Bureše vlastně v tuzemských poměrech není neobvyklý – aby mohl dělat kariéru, začal kolaborovat s totalitní mocí. Do KSČ vstoupil ve svých dvaatřiceti za skomírající husákovské normalizace. Díky tomu se mu tenkrát v roce 1986 otevřela cesta z Obvodního soudu Prahy 2 na městský soud, kde dostal na starosti občanskoprávní spory, především exekuce, bytové pře a náhrady škody. Zjistit však jakékoli další informace o komunistickém angažmá kandidáta Bureše je velmi obtížné. Soudci městského soudu se totiž odmítají o jeho minulosti bavit a většina archivních materiálů pojednávajících například o jeho rozsudcích je nedostupná. “Přece ode mě nečekáte, že na něj budu zrovna já práskat. To teda fakt nechtějte, to mu prostě teď, když kandiduje na prezidenta, neudělám,” utíná hovor na téma Bureš předlistopadový šéf městského soudu a jeho dnešní soudce Petr Beneš. Samotný kandidát odpovídá na otázky o své komunistické kolaboraci s úsměvem. “Do strany jsem vstoupil proto, abych se na městském soudu mohl učit od tehdejších velkých odborníků a ctihodných soudců Rubeše a Mokrého. Takže zisk stranické knížky nebyl z důvodů kariéristických, ale pragmatických.”

Pragmatický vstup do KSČ si Jaroslav Bureš nechal posvětit od svého otce: “Byl činný v Sokolu, a když jsem mu vysvětlil souvislosti, on mi za to nenadával. To mě hodně ovlivnilo.” Z partaje Bureš vystoupil ve chvíli, kdy se začala definitivně potápět – 20. listopadu 1989. “Donesly se ke mně informace o policejním zásahu na Národní třídě – a to už nešlo překousnout,” říká. A mnohem starší zprávy o zvěrstvech 50. let, zrada ze srpna 1968 nebo všudypřítomný útlak normalizace – to mu nevadilo? “Vadilo,” říká uchazeč o křeslo českého prezidenta. “Ale byl ve mně i optimismus ze změn, které sliboval Gorbačov.” Svého angažmá na straně totalitní moci Bureš nikdy nelitoval a nelituje: “Proč bych se měl stydět?” říká. “Prostě jsem to udělal a už je to dávno za mnou.”

Protiústavní reforma

Po revoluci stoupal Bureš v mladé demokracii strmě vzhůru. V roce 1991 nastoupil na Nejvyšší soud, kde se vypracoval na předsedu občanskoprávního a obchodního kolegia. V lednu 2000 začal řídit Vrchní soud, z nějž o třináct měsíců později přešel přímo do Zemanovy vlády. Křeslo ministra spravedlnosti mu nabídl odcházející Otakar Motejl, který rezignoval kvůli neúspěchu své reformy justice v parlamentu. Bureš na ministerstvo nastupoval s velkými ambicemi – do dějin soudnictví chtěl vstoupit jako reformátor. “Pokusím se prosadit, aby soudnictví vykonávali skutečně nezávislí profesionálové. To je pravým základem mé reformy,” řekl krátce po svém nástupu do úřadu Českému rozhlasu. Nezávislost justice na politicích ovšem prosazoval už Motejl – a díky tomu jeho pokus v parlamentu neprošel. Bureš proto, poučen nezdarem svého předchůdce, nakonec do sněmovny předložil reformu, která vliv politiků na soudnictví zachovávala. Přesto jeho pokus o “zásadní justiční reformu” nakonec skončil naprostým fiaskem, když části zákona o soudech a soudcích, které tvořily její pilíř, označil po letošních parlamentních volbách Ústavní soud za protiústavní. “Stál totiž na zastaralé filozofii považující právo za jeden z rezortů vlády,” vysvětlil v MF Dnes verdikt ústavních soudců Vojtěch Cepl.

Kdo nesalutuje, zvlčí

O Burešově ministrování se zdráhají až na výjimky jeho bývalí podřízení mluvit naplno. Možného prezidenta si nechce nikdo rozhněvat. Většina spolupracovníků ho vnímala jako muže, který si potrpěl na atributy moci. Dodnes na ministerstvu koluje historka, že mu musela salutovat justiční stráž. Bureš na tom nevidí nic divného: “Vybavuji si, že jsem jako vrchní velitel justiční stráže musel jednou dva muže kvůli nepodání hlášení pěkně zpucovat. To si prostě nemůžou dovolit, nedat hlášení ministrovi! Kázeň a disciplína musí být, jinak všichni zvlčí.” Ačkoli Bureš po ostatních vždy vyžadoval “kázeň a disciplínu”, sám se dle svého kréda nechoval. Když v roce 1998 šéf Nejvyššího soudu Otakar Motejl (nastupující právě do ministerského křesla) oznámil, že jeho nástupcem bude Eliška Wagnerová, Bureš, který o místo také usiloval, ze slavnostní akce zhrzeně utekl. “Ano, odešel jsem,” říká k tomu Bureš. “A měl jsem k tomu důvod – její jmenování mě překvapilo.” říká Bureš. Podobně jej rozlítilo, když ho jednou hradní protokol nepostavil po bok prezidenta Havla při jmenování nových soudců. “Jestli nebudu postaven příště vedle prezidenta Havla, tak nepřijdu,” napsal pak Bureš v e-mailu do prezidentské kanceláře.

Po červnových parlamentních volbách začal Bureš pracovat na Úřadu vlády jako místopředseda její legislativní rady. Bydlí s manželkou Ivanou, která pracuje jako ředitelka právního odboru Živnostenské banky, v pronajatém bytě v Dlouhé ulici v pražském centru. Nájem odmítá prozradit. Má dva syny, mladší Jan studuje poslední ročník gymnázia Arabská, starší Ondřej chodí na právnickou fakultu v Plzni.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 51/2002 pod titulkem Takový normální prezident