Lukašenko za dveře

V neděli Češi potřinácté slavili sedmnáctý listopad, den příchodu svobody a demokracie. Zdá se, že s každým dalším rokem je sláva kolem tohoto výročí slabší a slabší, jako by už nebylo co říct. Letos je ale s nenápadnou silou připomenuly dvě nečekané události. Česká diplomacie odmítla udělit vízum běloruskému diktátorovi Alexandru Lukašenkovi a o azyl požádali v Praze dva zaměstnanci kubánské ambasády. To není špatný výsledek: pár let poté, co se zdejší společnost vybatolila ze tmy na světlo, už může pomáhat s návratem svobody i lidem, které to štěstí dosud nepotkalo.

Rozhodnutí, zda zamítnout či nezamítnout vízum Lukašenkovi, nebylo jednoduché, a proto ministerstvo zahraničí možná příliš váhalo. Nešlo ale jen o český verdikt, bylo zapotřebí počkat i na názor jiných členských zemí a vážit, zda by eventuální nátlak demokratických politiků na běloruského satrapu neměl také svůj význam. Je ale dobře, že se nakonec Cyril Svoboda rozhodl zabouchnout před Lukašenkem dveře. Člověk, který pronásleduje a zavírá své politické oponenty, nechává „mizet“ nepohodlné novináře a šlape po svobodě občanů, prostě nepatří do slušné společnosti a občas je dobré si to připomenout i hodně nahlas.

Pokud jde o Kubánce žádající o azyl, je to vlastně pro Česko vyznamenání. Castrovi diplomatičtí uprchlíci totiž zjevně považují tuhle zemi za natolik důvěryhodnou, aby se jí dali všanc. Čechům samozřejmě nezbývá nic jiného, než jejich volání o pomoc vyhovět. A vzpomenout si…