Když loni v listopadu nastupoval Anton Otte (63) do úřadu vyšehradského kanovníka, připravil mu osud ironický žert. Zlatou hvězdu, odznak nově přijaté hodnosti, totiž shodou okolností podědil zrovna po kanovníku Staškovi. Tom Bohumilu Staškovi, který v poválečných letech proslul výrokem, že na jednání vůči sudetským Němcům se nevztahuje křesťanské přikázání lásky k bližnímu. „A já, první sudetský Němec na tomto místě, jsem nosil ausgerechnet jeho signum. Tomu se říká smíření přes hrob,“ usmívá se dnes Anton Otte.
Hrůzy, na které nelze zapomenout
Rodina, do níž se v létě 1939 narodil, žila v jesenické Vidnavě. Dlouho to ale byla Weidenau. V dvouapůltisícové obci totiž tehdy bydlely všeho všudy tři rodiny českých starousedlíků a pak už jen několik málo Čechů, kteří přišli jako úředníci mladé Československé republiky po roce 1918. Právě ti museli po Mnichovu území zabrané hitlerovským Německem opustit. Mnozí utíkali v ohrožení života. Za války pak zůstaly ve městě jen původní české rodiny - Jeníčkovi, Palečkovi a Milšičtí - a Vidnavané je prý vnímali stejně jako dřív. „K Jeníčkovým jsme jako děti chodily do kovárny, pro nás kluky to byly vzrušující zážitky,“ sahá do paměti Anton Otte, jehož vzpomínky na rané dětství rámuje především řada obrazů války: tajný poslech londýnského rozhlasu, lesní úkryty, v nichž se rodina schovávala před nálety, a návštěvy u sousedů, při kterých všichni zaháněli strach modlitbou růžence. V lednu 1945 vystřídaly hučení…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
