„Máme mezi sebou moderní a kultivované normalizátory, kteří by nejraději tahali za nitky téměř od všeho – velkými podniky počínaje, televizí a novinami pokračuje a zastupitelskými sbory konče,“ prohlásil v novoročním projevu Václav Havel. S jeho slovy souzní fakt, že dvě třetiny obyvatel nejsou spokojeny s politickou situací. Prezident ale spoluobčany zároveň upozornil, že právě letos mohou situaci změnit - po čtyřech letech se zase konají volby do sněmovny. Volit čtyřkoalici s Karlem Kühnlem v čele, obrozenou Špidlovu sociální demokracii anebo ODS semknutou pevně kolem profesora Klause? Do června je ještě čas se rozhodnout. Ke správné úvaze jistě pomůže připomínka, jakou známku třem formacím vystavila minulá čtyři léta. Neškodí ani zdvořilý dotaz, co nabízejí tentokrát.

Velká stabilita

V dějinách České republiky se jednou bude vzpomínat, jak pád Klausovy vlády způsobila v roce 1997 „blbá nálada“. Také s tímto termínem přišel prezident. Myslel tím tehdy, že lidé jsou logicky nespokojeni, když politici slaví své údajné úspěchy, zatímco jedna po druhé krachují banky a ekonomika stagnuje. Dnešní nespokojenost je podle průzkumů STEM podobně velká a politici jsou přinejmenším stejně samolibí jako dřív. Pro srovnání s rokem 1997 tak pouze stačí popsat, do jakých problémů se dnes země propadá. Prezidentova věta o „moderních normalizátorech“ může mířit na samotný rámec uplynulého období. Vláda Miloše Zemana byla před čtyřmi lety instalována pomocí tzv. Smlouvy o stabilním politickém prostředí (známé rovněž jako opoziční smlouva). V ní se ČSSD a ODS dohodly na rozdělení moci v exekutivě i zákonodárných sborech, přitom se zavázaly změnit volební systém z poměrného na většinový a zároveň změnou ústavy zabránit prezidentovi, aby napříště mohl mluvit do sestavení vlády. Změnu pravomocí prezidenta odhlasovala bezpečná většina ODS a ČSSD ve sněmovně, plán ale ztroskotal na podzim 1999 v Senátu. V doplňovacích volbách za zesnulého senátora Václava Bendu (ODS) totiž vyhrál nezávislý Václav Fischer, a opoziční smlouva přišla v horní komoře o ústavní většinu. „Jsem rád, že to neprošlo,“ říká dnešní předseda klubu poslanců ČSSD Bohuslav Sobotka. „Byli jsme k tomu donuceni ODS, která by jinak netolerovala tuto vládu.“ Místopředseda ODS Miroslav Beneš naopak neúspěchu lituje: „Této zemi by to jednoznačně prospělo,“ říká. Nový volební zákon nepotřeboval v komorách parlamentu ústavní většinu, a tak měl větší šanci. Strany ho předložily sněmovně na jaře roku 2000. Nenavrhoval ale většinovou volbu, pouze měl vyhnat z parlamentu menší strany a umožnit většinovou vládu partaji, která získá přes třicet procent. Stačilo by na to zvýšit počet volebních obvodů z osmi na pětatřicet a zavést speciální systém přepočítávání hlasů na mandáty. „Návrh je tichým vytunelováním ústavy,“ stěžoval si marně tehdejší předseda Unie svobody Karel Kühnl. ODS a ČSSD návrh odhlasovaly. Proti zákonu se vzbouřil Senát, přesněji řečeno sedm sociálnědemokratických senátorů, kteří v něm opoziční smlouvě zabezpečovali prostou většinu. Miloš Zeman ale odsoudil případné zrádce a tak odpor ve vlastní straně zlomil. Jenže do hry ještě zasáhl Václav Havel, který si na zákon stěžoval Ústavnímu soudu. Téměř před rokem pak soudci rozhodli, že zákon je skutečně protiústavní, a opoziční smlouva znovu neuspěla. Na volebním zákoně se po porážce v senátních volbách musely ODS a ČSSD dohodnout se čtyřkoalicí, se kterou domluvily změnu na čtrnáct volebních obvodů a jednu z běžných přepočítávacích metod. „Jediným výsledkem našeho snažení je vznik čtyřkoalice, která by se bez něj nikdy nedala dohromady,“ hodnotí ústavní iniciativu opoziční smlouvy jeden z jejích účastníků, poslanec Zdeněk Koudelka (ČSSD). Sami sociální demokraté si také nestěžují: „Klidně jsme vládli a podmínky, které si dala ODS, nevyšly. Opoziční smlouva je jasně naším vítězstvím,“ doplňuje kolegu z klubu Sobotka. Čtyřkoalice se navíc ještě před volbami snaží pravomoci prezidenta posílit a přemlouvá sociální demokraty, aby hlasovali pro jeho přímou volbu. Nakonec tedy ze smluvních pokusů nezbylo nic než mocenská bohorovnost a spousta neplodných řečí. To je sice dost zlé, ale na velkou občanskou nespokojenost by to samo o sobě nestačilo. Co víc tedy za ní vězí?

Akce zašpiněné ruce

Důvodem k nespokojenosti může být například skutečnost, že sociální demokraté ve vládě neplnili volební sliby. Nejvíce inzerovali protikorupční akci čisté ruce, jejímž největším úspěchem byl zásah v Investiční a Poštovní bance z června roku 2000. Právě na IPB se ale zároveň ukázaly slabiny této akce i to, že upřímnost protikorupčního tažení má své meze. Roku 1999 zahájila Česká národní banka hloubkovou kontrolu IPB, zprivatizované rok předtím japonské Nomuře. Kontroloři počátkem roku 2000 zjistili, že banka nemá krytí na své rozsáhlé úvěry. ČNB proto požadovala doplnit rezervy minimálně o jednadvacet miliard korun a později částku zvýšila na dvojnásobek. IPB peníze vinou své špatné pověsti nesehnala, a její šéfové proto hledali někoho, kdo by banku koupil. Jednali s italsko-německým konsorciem UniCredito-Allianz, ale ještě než se stihli někam dostat, začali v červnu 2000 vkladatelé rušit v IPB své účty. Zástupce Nomury Randall Dillard poté informoval vládu, že třetí největší banka v zemi stojí před krachem. Kabinet v čele s premiérem Zemanem a ministrem financí Mertlíkem reagoval bleskurychle. Do čtyřiadvaceti hodin byl v bance nucený správce, ústav byl vyvlastněn a podle předem připraveného plánu prodán jedinému aktuálnímu zájemci, pražské ČSOB. Odhady ztrát, které svým neprůhledným hospodařením dokázali nasbírat šéfové IPB, se pohybují mezi 100 a 200 miliardami korun. Byl to po očistě Komerční banky druhý velký úspěch v protikorupčním boji, nebyl však dotažen do konce. Trestní stíhání bankéřů odpovědných za tunely se dosud rozbíhá pomalu a vláda ČSSD, přestože její popularita tehdy poprvé stoupla, se s ohledem na partnera v opoziční smlouvě nesnažila najít politickou odpovědnost (IPB patřila ke sponzorům ODS a Václav Klaus už jednou zabránil Nejvyššímu kontrolnímu úřadu prohlížet její účty). Naopak zaútočil Klaus, který převzetí krachující banky označil za „krádež za bílého dne“. Poslanci ODS podporovaní místopředsedou lidovců Kalouskem pak vytvořili vyšetřovací komisi sněmovny. Ta ovšem nezkoumala v souvislosti s IPB politickou korupci a hospodářské zločiny, ale řešila otázku, zda vláda při převzetí banky postupovala či nepostupovala zákonně. Politická diskuse o IPB tak skončila kritikou zásahu vlády, který sněmovna schválila hlasy ODS, lidovců a komunistů. Ani ČSSD už v té době (psal se červenec 2001) nehájila zájmy daňových poplatníků příliš ohnivě a připustila, že se dluhy IPB převedly na státní rozpočet, aby se zaplatily z daní občanů. Vláda po pádu IPB v boji s korupcí brzdila - spolu s tím, jak rostl vliv ministra průmyslu Grégra. Svými neprůhlednými verdikty o veřejných zakázkách dokonce sama začala korupční aféry provokovat. První vlaštovkou bylo v tomto směru hlasování z července 2000. Grégr tehdy přes odpor šéfa financí Mertlíka i samotného premiéra prosadil usnesení umožňující převzít za mimořádně výhodných podmínek skupinu podniků Aliachem bývalému agentovi StB Andreji Babišovi (jak známo, před měsícem získal všechny chemické továrny v zemi). Na protest proti způsobu zadávání veřejných zakázek - především neprůhledným plánům na financování dálnice do Ostravy, nákupu stíhaček gripen a průběhu privatizace ČEZ - odstoupil loni v dubnu z funkce sám Mertlík. Na podzim popsal chování vlády pod Grégrovou taktovkou britský list Financial Times slovy, že „otevírá dveře korupci“.

Vláda: Bohatým dávat

Průzkumy Transparency International svědčí o tom, že nespokojenost Čechů s korupcí rok od roku roste. Vůdčí politici opoziční smlouvy ale taková data odmítají vnímat a naopak vládu i sněmovnu chválí za podporu hospodářského růstu. A když země více produkuje, lidé více vydělávají a měli by být více spokojeni. Takový názor podporují i průzkumy STEM - nálada v zemi se s hospodářským růstem opravdu zlepšuje. Jen se zase nezlepšuje příliš výrazně. Opatrnost je vskutku namístě: slavení tříprocentního růstu totiž zakrývá fakt, že současná prosperita je na dluh, který se bude muset později zaplatit. Při podrobnějším pohledu je nepochybné, že vládní hospodářská politika zaznamenala některé úspěchy. Země prošla recesí let 1998 a 1999, když ale státní pokladna převzala dluhy českých bank a centrální banka stlačila úrokovou míru, byly najednou k dispozici peníze, ze kterých mohli čeští podnikatelé financovat nové projekty. Příznivé podmínky přilákaly i firmy z ciziny. Průměrný občan prožíval nejhorší období v roce 1999, kdy musel sáhnout na své úspory. Změnu k lepšímu poznal roku 2000, kdy začaly růst reálné platy. Loni výdaje domácností překročily předkrizový rok 1997 a letos se čeká další růst. Zůstal ale kámen úrazu a tím je stav státního rozpočtu. Pomohl podnikání tím, že oddlužil banky, vedle toho prosadila řadu mimořádných výdajů stavební, průmyslová a zemědělská lobby. Rozpočet se tak propadl hned počátkem vládnutí ČSSD do deficitu, který roste argentinským tempem a dosud neexistuje věrohodná strategie, jak pád zastavit. Navíc vznikla paradoxní situace: vláda přerozděluje ve prospěch podnikatelů, ti ovšem nevracejí tolik, aby bylo z čeho uhradit běžné veřejné výdaje. Stát ještě našel dost peněz, aby zvýšil výdaje na byrokracii a justici. Překvapivě ale šetří na sociálních výdajích. Ministr Špidla sice zvýšil nemocenskou, výdaje na ostatní dávky sociální podpory (dětské a rodinné přídavky, dávky nezaměstnanosti apod.) ale reálně klesají. Protože roste počet penzistů, zvyšují se výdaje na důchody, jejichž průměrná výše ale ve srovnání s průměrnou mzdou klesá. Ještě Klausova vláda brutálně seškrtala rozpočtovou kapitolu školství na rok 1998. Tehdejší podíl 4,3 % HDP vzdělávacích výdajů (žádná země EU nedává na školství méně než 6 % HDP) seškrtal Zeman na 3,8 % v roce 2002. Finance věnované ochraně životního prostředí od roku 1999 pomalu rostou, ještě ale nedosáhly nominální výše z roku 1997. Jen nárůst výdajů na zdravotnictví odpovídá růstu ekonomické produkce - to ale zajistila zvýšením státních příspěvků pojišťovnám ještě přechodná vláda Josefa Tošovského. Jednou větou: Veřejné peníze se tedy přes podnikatelskou a úřednickou lobby nedostanou k „lidem“, po bezmála skončené privatizaci je navíc jisté, že příští vláda nebude mít peníze na nutné projekty, jakými jsou reforma důchodového systému, reforma školství a reforma bydlení. Pokud tedy hledá někdo důvod k nespokojenosti, stačí si přečíst rozpočet. Zbývá jen víra, že stávající podniky včetně zahraničních investorů dokážou vydělat na snížení schodku a vyšší veřejné výdaje v příštích letech.

Sněmovna: Musíme si pomáhat

Sloganem „nějak to dopadne“ se ostatně nechává vést samotná sněmovna, která rozpočtovou politiku vlády nekritizuje, naopak se na ní aktivně podílí. Rozhodující podporu měla vláda v poslancích opoziční smlouvy, kteří schválili tři ze čtyř rozpočtů a pevně hájili zájmy největších bank a monopolů, tedy nové elity polistopadového období. Spolu s KSČM a čtyřkoalicí (hlavně s lidovci) zase ČSSD hledala cesty, jak uspokojit potřeby vlivných „předlistopadových“ korporací, tedy horníků, zemědělců, železničářů, myslivců. Pravicová většina se hlavnímu trendu ani nepokoušela postavit a podařilo se jí prosadit jen některé dílčí zákony. Uspěla při některých dílčích reformách školského systému, prosadila zákony, které umožňují vyrovnat se s minulostí (více práce ale udělal svým otevřením archivů StB Senát). Některé její iniciativy ale podtrhly celkově protiliberální ladění sněmovny: pravice odmítla registrované partnerství, zařídila přísné paragrafy proti sprejerům i kuřákům marihuany. Sněmovnou rovněž loni prošlo několik pozoruhodných hlasování, kde iniciativu ODS podporovali především komunisté, doplnění podle potřeby poslanci z lidové či sociálně demokratické strany. Poprvé se toto podivné spojenectví prosadilo v červenci při kritice vlády za IPB. Na podzim hájilo mediální radu před útoky čtyřkoalice, podařilo se mu omezit právo na informace o provozu atomových elektráren a nakonec schválilo Klausův euroskeptický projev v Bruselu. Přiblížení verbálně antikomunistické ODS ke komunistům upozorňuje, jak obtížně hledají Klausovi lidé ve sněmovně spojence. Nové myšlenky přinesla do sněmovny jen Unie svobody návrhem školného a penzijní reformy.

Kandidátky: Zase pánská jízda

Voliči teď mohou stranám všechno sečíst v červnových volbách. Zajímavý je už pohled na partajní kandidátky: zdá se být jisté, že polovina současných zákonodárců se obmění. Na současné tváře nejvíc vsadila ODS. „Po minulých volbách jsme prošli tak zásadní obměnou, že je jasné, že dnešní poslanci, kteří slouží poprvé, mají právo na to, aby své zaučení zužitkovali,“ vysvětluje strategii místopředseda Beneš. Čtyřicet z třiašedesáti současných zákonodárců z týmu modrého ptáka postavila strana na volitelná místa a pouze dvanáct jich je téměř jistě mimo hru. Do první pětky se ve volebních obvodech ODS vešlo sedmadvacet nováčků a pouze sedm žen. Alena Páralová z Pardubického kraje a Miroslava Němcová na Vysočině jsou lídry. U čtyřkoalice má velkou šanci na znovuzvolení pětadvacet poslanců ze současných sedmatřiceti. Jedenáct je bez šance, nebo znovu nekandiduje jako například Michael Lobkowicz či Monika Horáková. Mezi prvními pěti na předložených kandidátkách je třiačtyřicet nových tváří. I když ne tak docela, protože z parlamentního hlediska je novou tváří i předsedkyně Unie svobody, advokátka Hana Marvanová. Ve čtrnácti obvodech se mezi prvními pěti pohybuje pouhých pět žen, z toho jsou tři lídry: Hana Marvanová v Praze, Michaela Šojdrová ve Zlínském a Vlasta Parkanová ve Středočeském kraji. Za čtyřkoalici kandiduje devět bývalých ministrů z Klausových nebo Tošovského vlády. Zásadní proměnu zažije poslanecký klub sociálních demokratů, který se obnoví z více než poloviny. Dohromady sedmatřicet poslanců ze současných čtyřiasedmdesáti se totiž dostalo na nevolitelná místa, případně nekandidují jako například Michael Kuneš. Na prvních pěti místech kandidátek je čtyřiatřicet nových lidí. I když jsou mezi nimi například ministři Kavan (předloni prohrál senátní volby v Prostějově, teď to zkouší v Praze), Tvrdík, Rusnok a Kužvart. Celkem za ČSSD kandiduje osm ministrů. ČSSD má také mezi prvními pěti kandidáty nejvíce žen - jedenáct, ale pouze dvě jsou lídry. A to Petra Buzková v Praze a Milada Emmerová v Plzeňském kraji. Nejvíce současných poslanců se utká ve Středočeském a Jihomoravském kraji. Na kandidátkách demokratických stran bude v prvních pěticích jedenáct dnešních zákonodárců. Naopak v Karlovarském kraji bude pouze po jednom za ČSSD a ODS. Ústecký a Jihomoravský kraj mají ten trapný primát, že mezi prvními pěti na kandidátkách není žena.

Programy: 4K a ODS proti ČSSD

Jediný psaný program zatím má čtyřkoalice, ODS a sociální demokracie na něm teprve pracují. Takže zatím je nutné spolehnout se jen na výroky stranických expertů. Rozhodující problém země - rozpočtový schodek - se chystají sprovodit ze světa daňovou reformou. ČSSD plánuje podle předsedy poslaneckého klubu Sobotky vyšší daně pro bohaté. ODS a čtyřkoalice naopak chtějí daně snížit (Klausova strana oprášila rovnou daň z příjmu), tím povzbudit ekonomiku, a tak přijít k větším penězům. Žádná ze stran ale nenavrhuje, jak snížit současné výdaje, ODS a čtyřkoalice by pouze škrtaly v nemocenských dávkách. Dalším úkolem příští vlády bude bezesporu penzijní reforma. Podle ODS by měla proběhnout následujícím způsobem: společnost se rozdělí na dvě skupiny. Dělení bude podle věku, čára poběží někde v rozmezí pětatřiceti až pětačtyřiceti let. Pro starší by platil stávající průběžný systém, ale ti mladší by už automaticky museli přejít na reformovaný model. Na takové reformě se ODS bez problémů dohodne se čtyřkoalicí včetně představy, že přechod zaplatí „výnosy z privatizace“. Například podle Karla Kühnla půjde využít současných zisků za prodej Transgasu, ČEZ a později zbytku Telecomu. Opatrnější verzi reformy nabízí ČSSD. Její snaha dorovnat klesající penze pomocí nepovinného spoření v podnikových fondech už neprošla v současné sněmovně. ODS a čtyřkoalice se příliš neliší ani v odpovědi na bytovou otázku. Obě strany by úplně zrušily státní regulaci nájmů. „Stát vytvoří podmínky, aby byla stavba bytů zajímavá pro soukromý kapitál nebo aby si lidé mohli pomoci sami prostřednictvím hypoték,“ říká ekonomický expert ODS Martin Kocourek. Čtyřkoalice chce k tomu navíc vytvořit systém sociální pomoci těm, kteří by se zejména v první fázi deregulace ocitli v úzkých. „Byt není jako chleba, že si jen tak zajdete pro levnější do vedlejšího obchodu,“ vysvětluje Karel Kühnl. ČSSD je v otázce bytové politiky jinde. „Pro nás jsou hlavní dva body - regulované nájmy a státní podpora stavby nových bytů,“ říká Bohuslav Sobotka. Žádná ze stran nenabízí promyšlenou vzdělávací reformu, neplánuje vyšší výdaje na školství ani nechce zavést speciální systém vzdělávacích úspor. Podobně malý zájem vzbuzuje ochrana přírody. Strany zato trvají na ústavních změnách. Čtyřkoalice bude usilovat o přímou volbu prezidenta a na tom se zřejmě shodne se sociálními demokraty. ODS je striktně proti. Špidlova strana by ráda zavedla referendum a v tom ji do jisté míry podporuje i čtyřkoalice, která by ho ale využívala pouze při „mimořádných událostech“. ODS chce stále zavést většinový a jednokolový volební systém.

Člověk je víc než politik

V příštích měsících bude zajímavé sledovat, zda se některá strana odváží posunout těžiště svých programů dál od ekonomických a státoprávních úvah. Namísto doporučení, jak co nejlépe vyladit symbiózu státu a silných podniků, by se jím mohla stát i snaha emancipovat pozici občanů vůči politické či ekonomické vrchnosti. Vedle vyšších vzdělávacích výdajů by pomohlo posílení samosprávy třeba přímou volbou starosty, zřízení správního soudu (to chtějí všechny strany) nebo podpora částečných pracovních úvazků (doporučuje čtyřkoalice). „Je to výzva k politikům, aby se vzdali toho, co již mají téměř v hrsti: práva tvořit člověka, rozhodovat, které lidské vlastnosti mají být pěstěny a rozvíjeny a které potlačovány. Aby, v podstatě řečeno, přestali ochuzovat život,“ doporučoval už před pětapadesáti lety Ferdinand Peroutka v článku Člověk je víc než politik.

Rámeček

Neutlouci svobodu

S místopředsedou Miroslavem Benešem o volební strategii ODS

Dokázal byste shrnout, proč by se volič měl rozhodnout pro ODS?

Deset let prezentujeme v této zemi politický směr založený na aktivním občanovi, na jeho vlastní zodpovědnosti a nevíře v moudrost státního rozhodování. Dnes, v době po útocích na západní civilizaci, je třeba posilovat policii i armádu, ale v žádném případě neutlouci svobodu.

V čem by se vládní politika změnila, kdyby volby vyhrála ODS?

Nemůžeme slíbit, že první rok nebude schodkový rozpočet. Schodek ale dokážeme odbourat. Když jsme v roce 1998 přišli do vedení ODS z regionů, měla strana veliký problém s dluhy. Dnes jsme na polovičním rozpočtu a ODS funguje. Zvládneme to i na celostátní úrovni.

Co se ještě změní?

Chceme zavést rovnou daň, udělat důchodovou reformu, zavést školné a osvobodit jednotlivce od řízení státem.

ODS se nepodařilo prosadit změnu volebního zákona a změny ústavy, což byly hlavní pilíře opoziční smlouvy. Vyplatila se tedy ODS tato smlouva?

Na to je jediná odpověď: nevyplatila. Ale otázka jiná zní, jestli se vyplatila této zemi. A na to, ač nerad, musím odpovědět zcela jednoznačně, že ano. Prostě proto, že jsme čtyři roky měli stabilní vládu.

Dokážete si představit, že podle současné opoziční smlouvy vznikne i příští vláda, třeba s prohozenými rolemi ODS a ČSSD?

Úkoly, které jsou před námi - sociální a daňová reforma -jsou příliš velké výzvy pro tuto zemi, aby je mohla udělat menšinová vláda.

Předseda ČSSD Špidla oznámil na konci roku kolegovi Klausovi, že by si přál, aby padla mediální rada a Železný přišel o licenci. Na Klausovy námitky opáčil, že dohodu s ODS po schválení rozpočtu už nepotřebuje. Považujete to za ohrožení opoziční smlouvy?

Na tom jednání jsem nebyl. Ale předseda Špidla používá taktiky, které nejsou hodny velkých mužů. Za velké muže považuji Klause a Zemana a mám pocit, že veškerá nevraživost vůči oběma koneckonců vyplývá ze vzdálenosti mezi nimi a ostatními.

Jste stínový ministr pro místní rozvoj. Co byste udělal po příchodu na ministerstvo?

Ve svém materiálu mám už tři roky napsáno, že budou-li kraje, ministerstvo pro místní rozvoj ztrácí své opodstatnění.

Tabulka

Jak utráceli

1998 1999 2000 2001 2002 *růst za čtyři roky (v %)

HDP 1829 1887  1960  2127  2289 25

státní rozpočet 567  597  632  685  752 33

důchody 162  173  182  201  216 33

nemocenská 18  19  27  30  31 72

sociální podpora 30  31  32  32  33 10

zdravotnictví 113  122  126  139      - 23

vzdělávání 80  84  85  85  87 9

obrana 30  34  37  38  40 33

policie 23  24  26  28  29 26

justice 10  11  12  13  15 50

veřejná správa 18  18  21  32  33 83

(v miliardách Kč)

průměrná mzda 11,7 12,7  13,5  14,4      - 23

průměrný důchod 5,2  5,6  5,9  6,3      -  2 1

(v tisících Kč)

inflace 10,7  2,1  3,9  5,1   4,6

růst cen ve srovnání 0  2,1  6,1  11,5   16,6

s rokem 1998

(v procentech)

Zdroj: ČSÚ, ministerstvo financí

*Údaje pro rok 2002 jsou plány nebo prognózy ministerstva financí.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte