Film se zdařil, mýtus umírá

Když na samém vrcholu normalizační glajchšaltace koncem sedmdesátých let vyšel ve státním nakladatelství Odeon Tolkienův Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky s obrazovým doprovodem Jiřího Šalamouna důmyslně navozujícím představu nevinného čtiva pro děti, věděl jen málokdo, jak mocný mýtus o démonické podstatě totalitní moci se tu podařilo nenápadně pootevřít. Knížka se ostatně četla jako barvitý dobrodružný příběh, vypadala sličně a záhy zmizela z knihkupeckých pultů, aby podobně jako jiné tehdejší literární senzace sloužila na černém trhu jako předmět směny, za nějž bylo možné sehnat pravou svíčkovou, poukaz do lázní nebo dokonce devizový příslib. První ochutnávka z Tolkiena vyvolala zvědavost na další díla, zvláště pak na trilogii Pán prstenů, o níž se říkalo, že je za socialismu nepublikovatelná. Šťastlivci, kteří ji četli v originále nebo ve vzácném samizdatovém překladu, o ní šířili v osmdesátých letech ústní legendy: vyprávěli o vyprávění, které jako souhrn vyprávění předkládal sám autor. Znásobený příběh přitom znepokojivě souzněl s reálnými zkušenostmi. Ostatně i zde se žilo pod dohledem „jediného oka“ a touha po moci a výhodách proměnila velkou část obyvatel ve služebníky zla, ve špehující „černé jezdce“ či zhovadilé „skřety“, v nichž z utrpení povstala slepá nenávist ke všemu, co není také zmrzačeno. Vyhlodaná země, lesy zničené sirnými výpary, monstrózní stavby pozdního socialismu i rudé hvězdy, pentagramy krvavě planoucí jako muří nohy zlých čarodějů, tím vším…