Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Jdu proti Castrovi

Nikdy nebyl režim kubánských komunistů tak blízko svému konci jako dnes. Sebevědomí opozice roste a jejích protestů přibývá, demonstrace síly vládnoucí strany ani teror proti jejím odpůrcům zatím nedokáží trend zvrátit. Tak začíná léto na největším z karibských ostrovů.

Tři dny u televize

Reklama
Reklama

Poslední červnovou středu si obyvatelé Kuby užívají už třetí den pracovního volna. Včetně víkendu vlastně pátý den. „Užívají“ možná není zcela přesné slovo. Do práce se nemusí, aby všichni mohli vyslechnout jednání parlamentu, který má už třetí den na programu stejnou agendu. O týden dříve totiž Kubánci v referendu odhlasovali, že si přejí socialismus navěky a nomenklatura nesmrtelného diktátora Fidela Castra teď vše stvrzuje na parlamentní půdě. Před plamennými projevy poslaneckých loutek v ulicích kubánských měst nejde uniknout. Lidé je jako hypnotizovaní poslouchají z rádií i televizí, jako kulisa problikávají z obýváku každého druhého přízemního bytu, které mají kvůli horku doširoka otevřené dveře do ulice. U malé černobílé televize ve své zahradní havanské vile sedí i padesátník s hustými černými vlasy sčesanými dozadu. Jen chvílemi poslouchá ódy na komunistický režim a urážky potlačované opozice - jsou přesně ve stylu, jaký z normalizační televize znají i Češi. Většinou ale má zvuk vypnutý, protože každých pět minut se ozývá telefon - několikrát volají z americké ambasády, několikrát novináři ze CNN a dalších věhlasných médií. Pro Oswalda Payu Sardiňase má parlamentní divadlo hořkou příchuť. Byl to právě tento neformální vůdce kubánské opozice, který celé režimní divadlo vyvolal. Loni totiž na komunismem deptané Kubě rozjel dosud nebývalou akci, vzdáleně inspirovanou českou Chartou 77. Využil zákona, že režim musí vyhlásit referendum, pokud jej o to podpisem požádá alespoň deset tisíc občanů. S přáteli z opozice proto sepsal tzv. projekt Varela, požadující zavedení základních občanských svobod (svobodu slova, možnost podnikat či cestovat). Jinými slovy referendum o konci bolševismu na Kubě. Deset tisíc podpisů se aktivistům opozice podařilo shromáždit už letos na jaře a nyní, také díky návštěvě exprezidenta USA Jimmyho Cartera, který o Varele mluvil v oficiální televizi, ukrajuje Payova akce občanské revolty již z třetího desetitisíce přívrženců. Režim zatím na žádost neodpověděl a reagoval pouze tak, že vypsal vlastní petici, která má naopak stvrdit nesvobodu navěky. Disidenti obecně věří, že Castro dodrží zákon a nakonec vyhlásí i referendum o demokracii. Už dnes je ale jisté, že se na dosud strnulé Kubě začíná dít něco nebývalého. „Režim se projektu Varela bojí, to je jasné,“ pronáší Oswaldo Payá s očima upřenýma na jednoho z rozohněných parlamentních řečníků. „Naši lidé hledají svobodu a teď dostanou možnost to zcela konkrétně projevit.“

Mléko a benzin na příděl

I přes pád světového komunismu, konec podpory ze Sovětského svazu a pokračující americké embargo se na největším ostrově Karibiku stále drží rudý režim ve svých nejtemnějších odstínech. Dokonce i člověk znalý poměrů v reálném socialismu musí být po příletu na Kubu notně zaskočen. V temných obchodech s oprýskanými regály není prakticky nic ke koupi. Když se řekne nic, tak to znamená opravdu nic. Obvykle pouze na pultu leží pytlík s hrachem a v policích do řady vyrovnaná mýdla. Čas od času nějaké jídlo přivezou a dlouhé časné ranní či pozdně odpolední fronty napovídají, že místní lidé jsou informováni. Mléko je na příděl pro rodiny s malými dětmi, sýr se dá sehnat výhradně na černém trhu. Kromě poměrů, ve kterých žijí běžní lidé, ovšem existuje ještě jedna realita. V centrech měst fungují obchody či restaurace, které se vzhledem a nabídkou podobají těm západním. Nakupuje se v nich ale jen za dolary a za ceny ještě vyšší než na Západě. Krabice ovocného džusu vyjde na dva a půl dolaru, oběd v pizzerii na pět dolarů, nocleh v nejlevnějším hotelu na dvacet dolarů. Běžní Kubánci přitom vydělávají deset, dvacet dolarů za měsíc. Lidé dostávají měsíční příděly na benzin, nad limit musí kupovat na černém trhu kradený ze státních aut (na Kubě existuje široká síť distributorů, kteří vytrvale postávají kolem benzinových čerpadel a čekají na zájemce), nebo opět za dolary. Uvnitř měst i mezi nimi tak proudí davy lidí pěšky, na kolech, občas i na koních. Nejčastějším prostředkem hromadné dopravy je korba náklaďáku. Prakticky vše je na Kubě státní, podnikat se smí velice omezeně a navíc za mimořádně nevýhodných podmínek. José Fernandéz měl dlouhá léta jako chemik solidní místo ve výzkumném ústavu na těžbu ropy. Od začátku devadesátých let toho nechal, získal od státu licenci a rozjel ve svém bytě výrobu vína. Dvoupokojový byt v havanském činžáku kousek od nábřeží je zcela prosáklý alkoholovými výpary. Široký stůl v rohu obýváku je plný lahví s právě vykvašeným mokem. „Nenechají mě otevřít si normální obchod, tak prodávám z balkonu,“ vysvětluje drobný šedesátník a ukazuje na kbelík s lanem, který má v rohu balkonu postavený. „Lidé zazvoní nebo zavolají zezdola a já jim víno spustím dolů.“ Měsíčně prodá asi čtyři sta lahví po 15–20 pesos za kus, tedy zhruba po tři čtvrtě dolaru. Dostává i oficiální důchod od státu, ten ale dělá v přepočtu jen asi sedm dolarů za měsíc. Kromě toho, že si nesmí otevřít oficiální obchod, má i další potíže. Nesmí nikoho zaměstnat (prodávat nesmí ani jeho manželka) a každý měsíc musí nakoupit určité množství cukru za dolary - ovšem při ceně dva dolary za kilo. „Na černém trhu se přitom dá kilo cukru sehnat za dvě pesos, to je pětadvacetkrát levněji,“ stěžuje si pan Fernandéz. Také on byl podepsat Castrovo referendum za utužení socialismu na věčné časy. „Nejsem z toho nadšený, ale nechci mít problémy,“ říká. A jaké problémy? „Přišel bych pravděpodobně o licenci k podnikání a nevím, jak bychom potom žili.“ Odpovědět na takto položenou otázku se může zdát jednoduché. Stačí přece vyhledat na Ostrově svobody lidi, kteří se již dříve rozhodli jít proti castrovskému proudu.

Knihovna Librada Garcíi

Je hodina po půlnoci, ulici ponořenou do tmy mírně projasňuje několik poblikávajících pouličních lamp. V nich se ukazují siluety nízkých přízemních domků se širokými dřevěnými verandami. V provinčním městě Camajuaní ve střední části ostrova panuje ticho, po prašné cestě se jen mihne stín toulavého psa. V jednom ze zdejších domků bydlí i Librado García (42), nejznámější z místních disidentů. Navštívit by jej bylo možné i ve dne, stejně jako drtivá většina dalších kubánských odpůrců Castra nechodí nikam do práce. V noci je ale jistější, že hosté z Evropy nevzbudí zájem sousedů, kteří by mohli upozornit policii. Librado García nenadálou návštěvu provádí kolem syna spícího pod moskytiérou až do malé místnůstky s nápadně nízkým stropem v zadní části bytu. U stěny zde stojí starý šicí stroj a několik polic se zhruba tisíci knihami. Mezi nimi i několik nepovolených - například Havlova Moc bezmocných. Ještě před dvanácti lety pracoval disident García jako technik v cukrovaru. Začátkem 90. let si ale otevřel veřejnou knihovnu. „Castro tehdy veřejně prohlašoval, že na Kubě nejsou zakázané knihy, že prý jen veřejné knihovny nemají peníze, aby je koupily. Tak jsem se rozhodl, že založím knihovnu a takové knihy seženu,“ připomíná García svůj původní nápad. Zdrojem se staly dary od známých, návštěv z ciziny nebo od zahraničních ambasád. Naposledy poslal americký velvyslanec několik knih od liberálního ekonoma Friedricha von Hayeka. „Každý, kdo si ke mně chodí půjčovat knihy, se trochu bojí. Všichni se tu znají a vědí, co kdo dělá,“ říká. „Teď je půjčeno asi dvacet knih, ale každý den někdo něco chce. Ti, co se hodně bojí, chtějí, abych jim knihu přinesl. Dnes jsem se například domlouval s některými lidmi v kostele.“ Kromě půjčování knih začal pořádat literární soutěže. Režim jej proto zařadil mezi své nepřátele a místní komunisté ho vyhodili z práce. „Nikde mě nezaměstnají, a tak žiju z drobné podpory ze zahraničí,“ vysvětluje bývalý technik. V posledních letech kolem sebe shromáždil několik desítek lidí, kteří teď sbírají podpisy pod projekt Varela. „V Camajuaní žije dvacet tisíc lidí a my zatím shromáždili dvě stě podpisů, s tím jsem spokojen,“ říká Librado García. „Teď po návštěvě Jimmyho Cartera chystáme druhé kolo a určitě přibudou další.“ Nikdo z těch, kteří ve městě petici podepsali, neměl problémy s úřady ani neztratil práci. Akce ale teprve začíná, a tak se čeká, jak režim zareaguje. Sám García zažil poslední potíže začátkem roku, když z celé Kuby sezval k sobě do domu finalisty literární soutěže. Policie ho ale krátce před začátkem akce odvezla stovky kilometrů pryč a pak pustila. „Občas mi také zabaví nějaké knihy, jinak mám v poslední době klid,“ uzavírá Librado García. „Asi to souvisí s obrovským mezinárodním tlakem.“

Otázka, co bude zítra

Stejný názor má i Orlando Sabater z Las Tunas, menšího města na východě Kuby: „Zatím to nevypadá, že by se režim lidem za podpis pod naši petici nějak mstil. Neznám nikoho, koho by vyhodili z práce nebo jinak šikanovali.“ Dnes již sedmdesátník Sabater si v minulosti jako politický vězeň odseděl šest let, pak na ulici prodával jídlo. Teď pobírá důchod 80 pesos (tři dolary) za měsíc, přežít mu pomáhají peníze od příbuzných z USA. „Všemi silami se snažím propagovat projekt Varela. Chodíme s podpisovými archy dům od domu,“ říká o své nynější práci. „Jednou nás ale někdo udal a přišla policie a podpisy nám sebrala. I tak jsme ale sebrali asi tisíc podpisů od nejrůznějších lidí.“ Jednoho z aktivistů policisté za sbírání podpisů na několik hodin zatkli a zbili. Dnešní kubánské poměry v mnohém připomínají situaci v Československu v roce 1988. Režim se zdá být v plné síle, nepřipouští žádné politické kompromisy, v ekonomicky zruinované zemi ale stále víc lidí překonává strach. Kubánský disent ožil hlavně ve druhé polovině 90. let. V Havaně i na venkově kolem sebe disidenti shromažďují aktivisty, z nichž někteří pracují otevřeně, jiní se snaží svoji práci pro opozici utajit. Vznikají desítky nezávislých knihoven, podzemních tiskových agentur, nezávislých skupin lékařů či třeba advokátů, které pomáhají disidentům. Jde o organizace, které režim více či méně trpí. Jedním z nejbližších spolupracovníků Orlanda Sabatera z Las Tunas je plastický chirurg Carlos Finlay. S disidenty se seznámil počátkem 90. let. Brzy začal posílat zprávy do exilového rádia v Miami. „Napřed to bylo pod pseudonymem, pak jsem to začal dělat otevřeně a stal se členem nezávislé tiskové agentury,“ říká Finlay. Brzy byl vyhozen z nemocnice, a tak měl čas založit vlastní tiskovou agenturu Liberta. „Je nás pět lidí, čtyři reportéři a jeden analytik. Píšeme o porušování lidských práv, sociálních problémech, prostituci, drogách. Jednou týdně posíláme telefonem naše příspěvky do zahraničí,“ popisuje Carlos Finlay. „Naposled to byla například reportáž z místního domova důchodců o tom, jak jsou tam špatné podmínky.“ Reportáže mívají ohlas. „V místních novinách se pak objevil článek o tom, co všechno vláda dělá pro jejich zlepšení,“ říká chirurg Finlay. Kromě novinařiny provozuje ve své vilce v zahradní čtvrti města neoficiální ordinaci, v níž také rozděluje léky, které čas od času přijdou z ciziny jako pomoc disidentům. Ve stejné místnosti je nezávislá knihovna, v které nabízí šest set knih, kromě jiných i Orwellův román 1984 a hromádku exilových časopisů. Jak je možné, že v tuhých kubánských poměrech takovou nabídku četby režim trpí? „Opravdu nevím,“ krčí rameny provozovatel knihovny. „Tady je situace, že si nemůžeme být vůbec ničím jisti. Možná už zítra přijdou a ty věci nám zabaví.“ V každém případě ale režim chápe, že se situace mění. „Před deseti lety bylo v našem městě sotva deset otevřených odpůrců režimu, teď jsou jich stovky,“ říká Carlos Finlay. Východoevropan, který se snaží kubánským poměrům porozumět, nedokáže pochopit, proč režim nezakročí proti nezávislým novinářům. Mohl by tak legálně učinit podle pověstného zákona 88, který pod trestem až dvaceti let vězení zakazuje poskytovat informace do zahraničí nebo zahraničním novinářům. „Z ciziny se ten zákon hodně kritizuje, a tak ho vláda zmrazila. Zatím nikdo z nás podle něho nebyl odsouzen. Hranice mezi tím, co se smí a co se nesmí, je značně nejasná a je opravdu otázka, co se stane zítra,“ dodává na vysvětlenou Carlos Finlay.

Přátelé revoluce v Camaguey

Vydat se po návštěvách u kubánských disidentů není bez rizika, kdo ale zachová některá pravidla opatrnosti, může dlouho unikat pozornosti policie. Čech musí od loňského roku, kdy byli zatčeni Ivan Pilip a Jan Bubeník, počítat po příletu do Havany s důkladnou celní prohlídkou. Pak ale může těžit z kubánského postoje k turistům. Turistika se stala jednou z posledních nadějí upadající ekonomiky, a úřady se proto snaží pobyt turistům nekomplikovat. Patrně žádná země na světě nevyřizuje vstupní víza tak rychle jako Kuba. Není třeba ani vyplnit žádost a požadovaný dokument se vypíše během pěti minut. Hromadná doprava na Kubě funguje špatně, pro cizince je ale k dispozici státní síť relativně levných autopůjčoven. Turista vybavený speciální SPZ se vyhne i pravidelným policejním kontrolám a výslechům po smyslu cesty, které na okraji každého většího města musí absolvovat kubánští řidiči. Pokud policista přece jen omylem auto z půjčovny zastaví, vzápětí salutuje a s omluvou řidiče vyzývá, aby pokračoval. Problémy nastávají při hledání adresy disidenta. Stranický dohled zajišťuje totiž další v komunistickém Československu neznámá instituce. V každé ulici každého města totiž sídlí Výbor na obranu revoluce (VOR). Pod oficiálním heslem „Revoluce v každé čtvrti“ špicluje všechny. Někteří z jeho členů vždy sedí v jakýchsi kancelářích, zřízených po bytech nebo třeba na chodbách. O fungování takového tělesa se v praxi přesvědčuje každý Kubánec, protože životem ho provázejí jeho posudky. Přesvědčil se o tom i bývalý učitel fyziky Omar Fernandéz na univerzitě v Camaguey, třistatisícové metropoli centrální Kuby. Když si před sedmi lety stěžoval na nuzné podmínky vysokoškolského učitele, který vydělává jen patnáct dolarů měsíčně, přišel o místo. Rozhodl se tedy hledat práci jako expert na počítače, brzy ale zjistil, že místo pro něj nikde na ostrově neexistuje. „Dostal jsem negativní posudek od našeho Výboru na obranu revoluce a to je pro každý podnik rozhodující,“ říká Omar. „Prostě mi jen odpovídali, že nejsem vhodný.“ S tím se ale bývalý profesor nespokojil a žádal vysvětlení. „Poslali mi papír, kde stálo, že jsem sice dobrý pracovník, ale nejsem zapojený do komunity.“ V překladu to znamená, že jako jediný z ulice nechodí na pouliční schůze obránců revoluce. Z pohledu běžných sousedských vztahů je situace pana Fernandéze poněkud neobvyklá. Vedení VOR totiž sídlí přímo v protějším domku a tamní lidi zná jako své sousedy. „Známe se deset let, nepovažuju je za své nepřátele, ale nebavíme se spolu. A chodit se jich ptát, proč mi to napsali? To nemá smysl. O posudku rozhodují všichni členové výboru a to je celá ulice,“ vysvětluje fyzik. Výdělek mu dnes nahrazují dary od příbuzných z ciziny, někdy natáčí načerno vlastní kamerou oslavy svých známých. Po zkušenostech s obránci revoluce navíc patří k nejaktivnějším disidentům ve městě. Jako jeden z mála lidí má doma počítač, na kterém od letošního roku tiskne časopis v podobě dvou dvoulistů. Zveřejňuje porušování lidských práv ve městě a okolí, naposled nákladem pěti set kusů vydal celé znění projektu Varela. „Časopis zatím rozdáváme po známých. Minulý měsíc jsme ale požádali o oficiální registraci a čekáme, jak režim zareaguje,“ říká Omar. To je i v dnešní Kubě zcela mimořádný krok. Žádné samizdatové noviny po vzoru například Lidových novin nebo Sportu totiž nevychází. Za nelegální vydávání jsou tvrdé tresty, kterých se až dosud kubánští disidenti obávali. „Máme sice strach, ale museli jsme to zkusit,“ dodává Omar Fernandéz.

Díval bych se jim do očí

Tlak „spořádaných občanů“ se ale na Kubě neprojevuje jen formou výborů na obranu revoluce. Tradici mají i mítinky před domem nepřítele lidu nebo v jeho zaměstnání. I když podle samotných Kubánců praktikoval režim podobný teror v minulosti a dnes se jedná pouze o výjimečné případy. Poslední významnější demonstrace proběhla v zimě před domem aktivisty Leonarda Brusona, který vybízel ostatní k pouličním demonstracím. Před Brusonovým domem se shromáždil dav lidí, kteří požadovali disidentovo zatčení. O několik dní později se tak skutečně stalo a Bruson je ve vězení dodnes. Demonstraci sousedů před svým domem zažil před pěti lety i havanský novinář a disident Omar Saludez. „Už to zdaleka není tak, že by tam přišla celá ulice,“ říká Omar. „Někdo se vymluvil na práci, někdo prostě zůstal doma. Řada sousedů ale přišla. Stoupli si před dům, kde bydlím, a křičeli, že jsem nepřítel revoluce. Dnes s nimi mám velice chladné vztahy. Nebavíme se spolu, ani se nezdravíme,“ říká 36letý otec dvou malých dětí. „Režim se už nemůže spoléhat jen na strach běžných lidí a nasazuje tzv. brigády rychlého nasazení,“ říká 50letý Ricardo Rodríguez, jenž je také z Havany. „Jde o komunisty, kteří se přesouvají na potřebné místo a tam demonstrují hněv lidu.“ Lidové manifestace odstartovaly Ricardovu disidentskou kariéru. Do 80. let pracoval jako elektrotechnik v centru jaderného výzkumu, pak přišel o místo, když se odmítl zúčastnit denunciačního mítinku na adresu několika kolegů z práce, kteří emigrovali. Později pracoval jako dělník v továrně, odkud byl vyhozen, když počátkem 90. let založil Liberální demokratickou stranu Kuby. „Pak jsem si uvědomil, že jako novinář budu mít více možností něco říci, a začal jsem pracovat pro nezávislou agenturu,“ vzpomíná Ricardo Rodríguez. V poslední době dělá rozhovory s účastníky proticastrovského odporu 60. let, píše o zamoření vody v moři, kvalitě pitné vody na Kubě nebo zacházení s odpadky v turistických centrech. „Všichni lidi tady z ulice vědí, co dělám, nic se neutají,“ říká Ricardo. „Problémy ale zatím nemám. Někteří za mnou naopak chodí a říkají, že jsem statečný.“ Havanský disident nemůže dodnes lidovou demonstraci před svým domem vyloučit. „Třetina zdejších lidí by nešla, pak je tu menší skupinka lidí, kteří by mě byli schopni jít jako za starých časů lynčovat. A největší skupina lidí by přišla ze strachu z režimu,“ zamýšlí se Ricardo. A s úsměvem dodává: „A já bych šel před dům a díval bych se jim do očí.“

Rámeček 1

Roca, Rivero, Payá

Na verandě přízemní vily v dobré čtvrti Havany je živo. Majitel domu, přední kubánský disident Vladimir Roca, si před dvěma měsíci odbyl šestiletý trest vězení a opět si zvyká na normální život. Každý den se u něho na kus řeči nebo s potřebou vyřídit telefony schází několik kolegů z disentu. Debaty se točí kolem jediného tématu - úspěch či neúspěch projektu Varela. „Od propuštění z vězení nemám žádné problémy s policií,“ reaguje na dvojici policistů v uniformě, která prošla kolem verandy. „Vláda se soustřeďuje na problémy s ekonomikou a disidenty nechává zatím na pokoji.“ Když Roca odcházel do vězení, internet na Castrově ostrově neexistoval. Dodnes k němu běžní Kubánci většinou nemají přístup, výjimkou jsou ale vedle univerzit a vrcholných státních úřadů právě byty předních disidentů. „Na Kubě se oficiálně nic nedá sehnat, pokud si to ale koupí podnik a vy tam někoho znáte, tak to můžete koupit přes něho,“ vysvětluje Roca nad učebnicí uživatele Sítě. Zřejmě nejznámější kubánský protirežimní novinář Raúl Rivero má předposlední červnovou středu méně důvodů k spokojené náladě. Už poněkolikáté žádal o povolení cesty do Španělska, kde se měl zúčastnit setkání spisovatelů. Opět neuspěl. „Mám právo, a tak si budu žádat dál a dál,“ říká zamračeně. Někdejší kubánský zpravodaj v Moskvě a Severní Koreji dnes vede přední tiskovou agenturu, která čítá patnáct novinářů, z toho dvě ženy. Nejčastěji zásobuje Rádio Martí v Miami. Podobně jako jiní disidenti má také Raúl Rivero přístup k e-mailu načerno nataženém z havanské univerzity. Jeho byt v jednom ze starých havanských činžáků je pod kontrolou, když policii ochotně zastupuje jedna ze sousedek. V nejbližší době chystá Riverova skupina vydávání měsíčníku. „Je to nebezpečné, ale jsme rozhodnuti,“ sděluje z houpacího křesla. Jediným disidentem pod permanentní policejní patrolou je dnes lídr opozice Oswaldo Payá. Přitom paradoxně jako jeden z mála disidentů má stále práci - v nemocnici opravuje lékařské přístroje. Křesťanský demokrat a otec tří dospívajících dětí Payá prožil několik let v pracovním táboře. Projekt Varela vymyslel už v roce 1997, teprve letos ale získal výraznější podporu od řadových Kubánců. Pro příští rok jej Václav Havel a padesátka mexických senátorů navrhla na Nobelovu cenu míru. Zajímá se o názory Čechů na Kubu a o to, proč tolik Čechů letos volilo komunisty.

Rámeček 2

Sto plus jeden

Podle Ricarda Gonzálese, který vede organizaci na podporu kubánských novinářů, působí dnes na Kubě asi sto nezávislých žurnalistů spojených do dvaceti agentur. Nevydávají - nebo alespoň do nedávna nevydávali - časopisy, nedisponují ani vlastním rádiem. Všechny příspěvky posílají telefonem do kubánských médií v USA nebo ve Španělsku, případně dalších latinskoamerických zemích. V současné době sedí ve vězení jeden novinář, který v rozhlase nazval Castra lhářem. Celkem je na Kubě kolem tří stovek politických vězňů, nejčastějším deliktem je hanobení představitele státu nebo třeba pokus o útěk ve státním plavidle.

Rozhovor

Je to možnost pro ty, kdo hledají svobodu,

říká Oswaldo Payá o projektu Varela

Je dobře, že na Kubu jezdí turisté?

Na začátku jsem si myslel, že to je dobře. Že alespoň budeme mít nějaké kontakty s cizinou. Teď ale vidím, že to není ku prospěchu Kuby. Cizinci tu mají více práv než samotní Kubánci. A peníze z turistiky upevňují podstatu režimu.

Překvapil vás tak velký úspěch projektu Varela?

Hlavní úspěch je, že každý z Kubánců, kdo hledá svobodu, má možnost udělat první krok. Má možnost ukázat, že se režimu nebojí. Podpisem pod naši petici začíná mít běžný Kubánec důležitou roli ve společnosti.

Co když vláda požadované referendum nevyhlásí?

Nebude to neúspěch opozice, ale režimu. Ukázali by tím, že nerespektují vlastní zákony.

Proč byla tak vysoká účast v oficiálním „prosocialistickém“ referendu?

Vysokou účast nepovažuji za očekávanou nebo neočekávanou. Režim pořád používá staré metody, lidé mají strach. Celé to referendum je zase ukázkou, jak se vláda bojí opozice. Vládní referendum ale není událostí. Událostí je projekt Varela. I když není cílem, ale prostředkem k demokratickým změnám.

Jak se vám vlastně vede?

Pokud mluvím jako občan - mám rodinu a pro ni je to samozřejmě těžké. Dům je pořád sledovaný, policisté přespávají v parku naproti. Teď přibyly i různé výhrůžky. Současné úspěchy jsou ale velkou motivací, abychom pokračovali dál.

Měla by opozice jednat s Castrovým režimem?

Tahle otázka je bezpředmětná, protože oni nejsou ochotni jednat s námi. My jsme připraveni.

Najdou jednou dějiny na Fidelu Castrovi něco pozitivního?

Určitě to záleží na něm samotném. Každá osoba má v sobě něco pozitivního a něco negativního a nemyslím si, že je Castro ďábel. Také dělá některé věci s láskou. Jeho největší chybou ale je, že za nejdůležitější věc v životě považuje moc.

Článek vznikl s podporou nadace Freedom House.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Marek Švehla

zástupce šéfredaktora

2007-1057-vobr-svehla.jpg
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1994 jich napsal/a 2088
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte