„Cesta vine se tu v slunečním úpalu a je plná prachu, tu ve stínu a chládkem. Tu líbezným hájem, propouštějícím sluneční žár jen skromněji, tu zase lukami, přeplněnými květy, a jinde opět lučnatým potočím, svítícím do dálky živou vodou, mezi přelíbeznými zahrádkami s viničkami, takže se zdá, jako byste před sebou měli obraz ráje,“ popsal Bohuslav Balbín svůj zážitek z pěší pouti krajinou. Třebaže je česká krajina ve skutečnosti velmi různorodá, vyvolávají Balbínova slova dojem, jako by vystihovala cosi „typicky českého“. Ještě před čtyřiceti lety skutečně nebyl problém prakticky v kterémkoli koutě země spatřit podobný obraz: zahrady, pastviny, lesy a polnosti přerušované remízky a protkané polními cestami. Návrat do Balbínova ráje je cílem všech, kdo se dnes snaží chránit krajinu před zásahy stavitelů a zemědělské velkovýroby.
Pokácet, rozorat
Pokud dřívější zemědělec chtěl, aby jej krajina uživila, musel pochopit, kde se daří které plodině a kde je lepší nechat louku nebo les. Hospodaření tak vycházelo z přirozených vlastností krajiny a dotvářelo její charakter. S masivním nástupem umělých hnojiv a těžkotonážní mechanizace před třiceti lety byl ale s podobně harmonickým soužitím konec. Spolu se snahou zajistit dostatek laciného jídla „všemu pracujícímu lidu“ nové technologie rychle zbavily venkovskou krajinu její staleté podoby. Zkolektivizovaní družstevníci, násilně zbavení jakéhokoli vztahu k půdě svých předků, vykáceli po staletí udržované…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
