Současná Francie nabízí okolnímu světu nepříliš vábnou tvář. Věčné a úmorné stávky státních zaměstnanců, kvetoucí politické extrémy, pubertální militantnost odborů, ideologický anachronismus „pokrokových“ stran, bezkonkurenční nárůst kriminality a opět se prohlubující nezaměstnanost. Posledních pět let přitom ekonomika vykazovala solidní výsledky a levicová vláda Lionela Jospina obdařila společnost dalšími výhodami - státem garantované pracovní příležitosti pro mladou generaci, 35hodinový pracovní týden, zvýšení minimální mzdy, pravidelný růst platů ve státním sektoru, univerzální přístup k nákladné zdravotní péči, právo na placenou mateřskou dovolenou otců, individuální finanční prémie za statut pracujícího atd. Vláda navíc štědře subvencovala tradičně žíznivé rezorty, jako jsou zemědělství, školství či veřejné služby, vyrovnala dluhy systému sociálního zabezpečení, učinila první vážný krok v decentralizaci jakobínsky pojímané moci návrhem částečné korsické autonomie a privatizovala více než dva předcházející kabinety pravicové. Ve Francii by se mělo žít zkrátka lépe. Není-li tomu tak, problémy většiny Francouzů nejsou rázu existenčního, ale psychopatického. Z velké části se na nich bohužel podepsal zaopatřovatelský stát. Právě o této patologické zhýčkanosti hrozící sklonem k iracionálním úletům podaly výstižnou zprávu nedávné prezidentské i parlamentní volby.
Francouzi jako pochodeň
Na počátku byl výrazný úspěch Le Pena i trockistických…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
