Už celé generace se přou o to, zda je architektura uměním. Nejnověji tento spor připomíná poslední kniha Jana Gehla a Larse Gemzoa Nové městské prostory. Ty, kdo již rezignovali a berou města pouze jako nutné zlo, pak dílo obou dánských architektů upozorňuje, že existuje určitá naděje, jak veřejné prostory měst opět učinit pro lidi přívětivějšími.
Architektura jako umělý chrup
Veřejné prostory od středověku sloužily především ke shromažďování, obchodu a dopravě. Postupem času však byla z ulice vytlačena funkce shromažďovací a později byly do privátních prostor v domech či pasážích přeneseny také obchody. Na ulici tak ve většině měst zbyla pouze motorizovaná doprava, a fotografie Malostranského náměstí se proto příliš neliší od fotografie Neapole či Istanbulu: všude se chodci prodírají mezi auty. Izolaci, do níž člověka uzavírá moderní architektura, lze ovšem zasadit ještě do širších souvislostí. Stačí si vzpomenout na občasnou výtku, že hlavní kritérium, kterým se architektura dvacátého století řídí, vychází z Kantova názoru, podle něhož esteticky hodnotné je pouze to, co neslouží materiálnímu zájmu. A materiálním zájmem je také slast a rozkoš. Architektura pak v důsledku estetického zaměření usiluje o krásu či půvab. To by však měla být pouze jedna ze tří klasických stránek stavitelství. Vitruviem akcentovaný aspekt užitečnosti a pevnosti v takovém pojetí ustupuje, architektura je zestetizována a obrací se pouze k vizuálnímu vnímání.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
