Před dvěma týdny odmítla sněmovna školský zákon, který se tam úporně snažil protlačit ministr Eduard Zeman. Krach jediné významnější školské iniciativy za čtyři roky vlády ČSSD tak opět připomněl, jak to vlastně s českými školami vypadá. Třeba že se bude nadále učit podle komunistické normy z roku 1984 a že pokles výdajů na vzdělávání (letos 3,8 % HDP místo evropského průměru 6 %) nemá obdoby v žádné ze zemí OECD. Radost odpůrců vlády, že sociálnědemokratický kabinet selhal v jedné z hlavních kapitol svého programu, není na místě. Hlavně z toho důvodu, že vláda není jediným viníkem této katastrofy. Je to hanba celé společnosti.
Lepší než do banky
Na první pohled se zdá, že podporovat rozvoj škol je idealistické i rozumné. Experti všech oborů se už pár desetiletí shodují, že právě takovou cestou se podpoří růst kultury a civilizace, právě tak nejvíce vzroste bohatství národů. Dnes se už více vyplatí dát peníze do vzdělání než do banky. Teze o skvělosti vzdělání ale platí i na druhý pohled - když se člověk podívá, co investice do něj způsobí. Může se stát, že po úspěšné vzdělávací reformě dříve periferní země dosáhne nečekané prosperity (Finsko, Irsko), nebo potvrdí své místo na špičce (Nizozemsko, Británie). Nebylo náhodou, že George Bush, dnes známý spíše jako válečník, vybral školskou reformu za svou první zákonodárnou iniciativu, ani to, že ho zpráva o teroristickém útoku na New York zastihla při návštěvě jedné základní školy. Kdo tedy…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 36 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
