Mimochodem

Tradiční společnost kladla váhu na dobrou pověst, bez níž bylo nesnadné dobrat se úspěchu. Jádrem pověsti, ať už dobré, nebo špatné, jsou příběhy. Vnímavost pro jejich hlubší významy si lidé tříbili četbou společenských románů, v nichž nacházeli jakýsi vzorník různých způsobů lidského chování. Jenže došlo k paradoxu: postavy se špatnou, respektive kontroverzní pověstí začaly od dob Dostojevského slavit mnohem větší literární úspěchy než vzorní hrdinové. Možná i proto v minulém století dosáhli lumpové takových úspěchů i ve skutečnosti. To, co se dnes prezentuje jako „mladý, dynamický, asertivní kolektiv“, by dříve bylo pokládáno za nedůvěryhodnou sebranku nezralých, zbrklých a drzých zelenáčů. Dobrá pověst vyžadovala životní příběh, dnes však příběhů netřeba, neboť jsou příliš rozporné, matoucí a podléhají nevyzpytatelné fatalitě. V éře elektronických médií ustoupil román do pozadí a při posuzování bližních je nejdůležitější image, k jehož předvedení stačí šot či klip. Můžeš být správný a šťastný, ale také smolař, nebo dokonce padouch. Vyber si. Role jsou nenáročné a televize ti ukáže vhodné kostýmy i gesta pro každou z nich. Televizní obrazy bývají zjednodušené a někdy předpojaté. Ukázněné vlastence v uniformách ukazovaly filmové fikce v posledních desetiletích až příliš často jako tupé a násilnické protivníky romantických rebelů. V klidných a spokojených zemích, kde policie ani armáda nemusí při ochraně majetku, zdraví a životů sahat ke krajním opatřením, bylo docela…