Nový film Stevena Spielberga Umělá inteligence je razantním popřením oblíbeného kréda Andy Warhola: "Chtěl bych být stroj. Stroje mají méně problémů. " Všem stoupencům tohoto pohledu přináší Spielberg smutnou evoluční novinu. Alespoň některé stroje rozhodně nemají méně problémů než lidé.
Neviditelný čas
Toto poznání je zároveň soudem o člověku. Spielbergův snímek, který si předminulý čtvrtek odbyl svou českou premiéru, se velmi přímočaře drží jediné dějové linie (umělý chlapeček marně touží po lásce lidské matky), odvozené od úvodní scény. V ní vstupuje na scénu nový druh člověkem vytvořeného mechanismu. Nejde přitom ani o triviální motiv citu a inteligence jako zdroje bolesti a samoty, ani o banální kritiku člověka, jenž se pouští do hry na Boha a snaží se stvořit život. Jde spíše o součet obou těchto motivů: hra na Boha se stává záludnou až tam, kde se lidé snaží vytvořit živou bytost ke svému obrazu. Smutný umělý chlapeček David má proto i svého člověku nepodobného, ale stejně dokonalého průvodce, jímž je mechanický medvídek Teddy. Díky nim se film vrací k otázce evoluce a také k nemožnosti stanovit jasnou hranici organického života: někdo je z uhlíku, někdo z křemíku. A co má být? Dějová linie se ovšem během tří čtvrtin snímku soustřeďuje na motiv lidskosti. A nutno dodat, že tato sázka vychází skvěle, takže jen málo diváků si uvědomí, že opravdovým technickým zázrakem filmu není umělý chlapec David, nýbrž právě medvídek Teddy. Tato lehce…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 35 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
